Peklo severu ho znovu nepustilo. Pogačar po druhém místě mluví o pauze

• Pogačar skončil při druhém startu na Paříž Roubaix znovu druhý
• Po dojezdu naznačil, že v příštím roce možná nepojede
• Slovinec i přes dva defekty zůstal až do konce ve hře o vítězství
• V rozhodující části závodu se snažil setřást Wouta van Aerta, ale marně
• Letos už ovládl Strade Bianche, Milán San Remo i Kolem Flander, Roubaix zůstává jedinou kaňkou

Zase o kus blíž, zase bez dlažební kostky

Paříž Roubaix je závod, který člověka neporazí jen nohama. Vleze mu pod kůži, rozbije rytmus, roztrhá plán a pak ho nechá dojíždět s pocitem, že udělal skoro všechno správně a stejně to nestačilo. Přesně tak letos působil i příběh Tadeje Pogačara.

Na papíře měl připravené všechno. Týdny si projížděl klíčové úseky, zkoušel různé varianty vybavení, ladil detaily, které jinde rozhodují o vteřinách a tady někdy o přežití. Jeho tým šel do slavného Monumentu s jasným záměrem snížit riziko defektů, sáhl i po širších pláštích, skoro až štěrkové sestavě. Jenže Roubaix se zasměje i tomu nejpečlivějšímu plánu.

Pogačara stejně potkaly dva defekty. A přesto se znovu dotáhl dopředu. Nevisel v závodě jen silou vůle, byl skutečně mezi nejsilnějšími. Když se peloton rozpadal a závod tvrdnul, nevypadal jako vetřelec z etapáků, ale jako muž, který sem patří.

Chvíle, kdy se lámalo všechno

Rozhodující obrázek přišel na Carrefour de l’Arbre. Právě tam se závod často mění v čistou pravdu bez příkras. Slovinský fenomén Tadej Pogačar zkusil Wouta van Aerta setřást, zlomit závod posledním tvrdým úderem, ale Belgičan se udržel. A když pak přišel velodrom, bylo jasné, že se nohy mění v cizí materiál.

„Měl jsem nohy jako špagety,“ přiznal po dojezdu. Ta věta sedí na celý jeho den. Ne na začátek, ne na prostředek, ale právě na ten závěrečný okamžik, kdy už člověk sahá po vítězství a prsty mu po něm sklouznou.

Nebylo to selhání. Spíš jeden z těch závodů, po kterých vás nebolí jen tělo, ale i hlava. Protože víte, že jste byli znovu strašně blízko. A zároveň cítíte, jak draze vás ten pokus stál.

Odstup místo dalšího slibu

Právě proto po závodě nezazněla žádná jistota o rychlém návratu. Naopak. Pogačar dle L’Équipe naznačil, že příští rok možná nepřijede. Není těžké tomu rozumět. Letos postavil jaro téměř dokonale. Vyhrál Strade Bianche, ovládl Milán San Remo, dobyl Kolem Flander. Jen Roubaix zůstalo stát stranou, drsné a neoblomné.

Možná se k němu vrátí v roce 2028. Možná ještě později. A možná právě tohle dává celému příběhu sílu. Ne všechno jde vzít hned, ani když se jmenujete Tadej Pogačar. Některé závody si člověka nejdřív otestují do posledního dechu. A pak ho pošlou pryč s prachem na tváři a jednou neodbytnou myšlenkou v hlavě. Co kdyby to příště konečně vyšlo?

Nohy jako špagety! Pogačar byl na Královně klasik podruhé za sebou druhý: Rychle jsem pochopil že je to mission impossible