Slzy, záblesk formy a barvy Ferrari všude kolem. Hamilton v Imole konečně ožil a vzpomínal na Schumachera

FIA ubírá plyn. Pokuty za sprostá slova ve Formuli 1 se snižují, první prohřešek projde bez trestu

A když šachovnicový praporek zavlál, protnul cílovou čáru čtvrtý. Jako lev, který si znovu pamatuje, jak se loví.

Po týdnech ticha, frustrace a hledání odpovědí konečně přišel závod, kde vše znovu zaklaplo. „Neděle byla vážně mega. Byla tam spousta pozitiv,“ přiznal po dojezdu sedminásobný šampion, který v Imole poprvé od sprintového triumfu v Číně znovu cítil, že auto, se kterým závodí, není jen stroj. Je to spojenec.

Ferrari a Hamilton. Dva mýty, jedna realita. Jenže zatím to byla realita hodně nevyrovnaná. Po jiskřivé Číně přišly týdny mlčení. Výkony šly dolů, zábava taky. Jenže teď – z ničeho nic – zážeh. A ne ledajaký.

„Cítil jsem tu pravou synergii. Myslím, že jsme udělali krok vpřed,“ řekl Hamilton. Strategie, nastavení, atmosféra, všechno hrálo. Najednou to nebylo o tom, že jede s Ferrari. Najednou to bylo o tom, že je Ferrari.

Vzpomínky, které bolí i inspirují

Imola ale nebyla jen o číslech a pozicích. Byla to emoce. První domácí víkend za Ferrari, před tribunami zalitými červenou, s odkazem Senny v zádech a se vzpomínkami na časy, kdy tu kraloval Michael Schumacher. A právě to se Hamiltona hluboce dotklo.

„Chtěl jsem vidět Senna Memorial. Vyfotil jsem si to. I tribuny. Bylo neuvěřitelné vidět tu všude jen červenou,“ popisoval dojatě. „Připomnělo mi to dobu, kdy jsem jako malý sledoval Michaela v televizi. O víkendu jsem jedním z těch dvou ve Ferrari.“

Ačkoliv závod byl dechberoucí, kvalifikace opět zůstala slabinou rudého týmu. Oba vozy se nedostaly do závěrečné části. Hamilton to nijak neokecával: „Musíme najít cestu, jak odemknout potenciál v kvalifikaci. Kdybychom startovali výš, mohli jsme dnes bojovat o pódium – a to ještě včera znělo jako sen.“

Jisté ovšem je, že se v Imole zrodil záblesk naděje, že Hamiltonova cesta ve Ferrari nebude jen o marketingu a nostalgii, ale o skutečné síle.