- Jan Matas ,
- 13. 04. 2026
top zprávy
Olympijský bronz jí dal chvíle, na které se nezapomíná. Česká biatlonistka Tereza Voborníková ale v novém rozhovoru nevyprávěla jen o euforii. Mluvila také o frustraci, materiálu, psycholožce i o tom, proč má v hlavě další olympiádu.
Bronzová medailistka Tereza Voborníková v rozhovoru pro iDNES.cz popsala, že další olympijské hry už teď vnímá jako velký cíl. Zároveň ale zůstává nohama na zemi. „Samozřejmě bych na další olympiádu jet chtěla. Může se toho strašně moc stát, ale pokud budu zdravá, tak určitě v mé hlavě další olympiáda je,“ řekla otevřeně.
Ještě silněji než výhled do budoucna však zněla její slova o tom, co s ní udělal únorový úspěch. Nemluvila o převráceném životě naruby ani o náhlé slávě. Spíš o vnitřním naplnění, které si nesla už od dětství. „Fakt se mi povedl takový můj celoživotní, a hlavně dětský sen o tom získat medaili na olympiádě,“ svěřila se. Právě to pro ni znamenalo nejvíc.
Bezprostředně po závodě přitom nešlo jen o čistou radost. Emocí bylo tolik, že se z nich nedalo uniknout ani v noci. Voborníková přiznala, že po medaili dva dny prakticky nespala a všechno si pořád dokola přehrávala v hlavě.
Jedním z nejzajímavějších momentů rozhovoru bylo její otevřené povídání o materiálu. Ve vrcholovém sportu se o tom mluví často, málokdy ale tak konkrétně. Česká reprezentantka připomněla, že zlom sezony nebyl jen v její formě, ale také v tom, zda měla k dispozici lyže, které ji podržely.
„Je občas hrozně těžký někomu vysvětlit, jak moc jsou lyže schopné udělat ten rozdíl,“ poznamenala. Právě proto pro ni byl lednový Ruhpolding tak bolestivý. Nešlo jen o chyby na střelnici, ale o souhru více problémů, které dohromady vytvořily pocit naprosté frustrace.
Na olympiádě už ale přišla jiná zkušenost. V bronzovém závodě měla třetí nejrychlejší běžecký čas a bylo vidět, že tentokrát všechno do sebe zapadlo. Najednou se ztráta mění, pořadí se mění a sportovec se pohybuje v úplně jiném závodě.
Velmi cenně vyzněla i pasáž o mentální stránce. Voborníková bez okolků přiznala, že pravidelné on line schůzky s psycholožkou patří k nejlepším rozhodnutím, která udělala. „Myslím, že ona je takový můj záchranář,“ řekla o ženě, která jí pomáhá zvládat osobní i sportovní tlak.
Stejně střízlivě mluvila i o komentářích na sociálních sítích. Kritika ji nerozhodí, spíš se nad ní s týmovými kolegyněmi zasmějí. „A že nás lidi pošlou za kasu, tak nad tím se většinou zasmějeme,“ poznamenala s odzbrojujícím klidem.
Možná právě v tom je kus odpovědi na otázku, proč byla tahle sezona tak povedená. Nejen rychlejší nohy a pevnější střelba, ale i větší klid uvnitř. A také vědomí, že splněný dětský sen nemusí být konečná, nýbrž další začátek.
