- Jan Matas ,
- 12. 05. 2026
top zprávy
Ještě letos v zimě stála na olympijském můstku a plnila si sen, který si dlouhé roky vybojovávala přes bolest, operace i nekonečné návraty. Teď ale Veronika Jenčová v pouhých dvaadvaceti letech říká stop. Nikoliv kvůli tomu, že by přestala milovat létání, leč protože začala víc přemýšlet o životě po něm...
"Uvědomila jsem si, kolik věcí chci dělat mimo sport a na které by se mi hodilo být zdravá," přiznává v interview pro stránky skoky.net bývalá česká reprezentantka, jež po posledním zranění kolene dospěla k rozhodnutí ukončit kariéru.
A právě zdraví se v jejím přemýšlení začalo postupně stávat mnohem důležitější než výsledky. "Přišla jsem si na to, jak je pro mě zdraví extrémně důležité a jak je potřeba se o tělo starat, aby člověk mohl žít smysluplně. Tím mě čím dál míň uspokojovala představa výhry nebo nějakého velkého výsledku," doplňuje.
Jenčová zažila během kariéry dva vážné návraty po poranění kolene. Ten poslední dokonce završila olympijskou účastí. Jenže zatímco navenek působilo všechno jako další kapitola velkého comebacku, uvnitř se začalo něco měnit. "V hlavě se mi trošku zafixovalo, že když letím dál, tak riskuju ta svoje kolena," uvedla.
A strach postupně začal přebíjet radost. "Když byl v zimě zápřah, tak jsem koleno cítila, a tím pádem mě tréninky bavily míň," neskrývá.
Paradoxní je, že poslední skok kariéry přišel právě v Harrachově. Na stejném místě, kde si kdysi přetrhala vazy. "Vlastně mi přijde hezký, že poslední závod byl olympijský a že poslední skoky byly v Harrachově, kde jsem si napravila pocity z předešlého mistrovství republiky. Teď jsem tam skončila s úsměvem," informuje.
Přitom ještě před pár měsíci o konci vůbec nepřemýšlela. Po olympiádě ale přišlo volno, čas s rodinou a nečekaně i nové pohledy na život. "Byla jsem na dovolené, trávila jsem čas se svou rodinou a přáteli. Tam jsem přemýšlela, co dělá můj život smysluplným," ozřejmuje.
Velkou roli sehrála i dobrovolnická práce v dětském domově. "Minulý rok na podzim jsem začala chodit pomáhat do dětského domova jako dobrovolník. To bylo ještě v době, kdy jsem zdravotně nebyla stoprocentní a cítila jsem, že mě to fakt naplňuje," prozrazuje.
Právě tam si podle svých slov začala uvědomovat, že existují věci, které jí dávají podobný nebo možná ještě hlubší smysl než sportovní výsledky. "Výsledek mě naplňoval jenom z toho důvodu, že bych to mohla dát na charitu, že bych mohla dělat dobré věci díky tomu, že budu dobrá," říká.
A i když si mnozí sportovci nesou pocit nenaplněných snů, Jenčová to vidí jinak. "Hlavní cíl sezony jsem si vždycky splnila a vždycky jsem v sobě i na můstku něco překonala," hlásí.
Olympijské zlato samozřejmě láká každého. Jenže ne za každou cenu. "Jasně, že nejvíc hustá věc na světě by bylo vyhrát olympiádu. Ale ty čtyři roky bych nedokázala riskovat svoje kolena pro něco, k čemu bych možná ani nedošla," dodává bez skrupulí.
Bolest navíc postupně přestávala být jen otázkou fyzického limitu. "Přestaly mě bavit veškerý suchý tréninky. Cítila jsem, že vždycky, když jdu do stoprocentního zápřahu, tak mě to bolí víc, než by mělo," uvádí.
A pak přišla možná nejděsivější část. "Úplně jsem viděla moment, kdy mi koleno ruplo," překvapuje.
Přesto se při vzpomínkách na kariéru neusmívá hořce. "Myslím, že pro tu malou holčičku bych byla dost hustá. Už jen tím, že jsem byla na olympiádě," tvrdí.
Teď se její život začne psát trochu jinak. Jenčová nastupuje do práce v bistru jako snídaňová kuchařka, chce péct dorty, pokračovat v dobrovolnictví a víc času trávit v přírodě. "Odmala mám opravdu ráda vaření a pečení," přiznává.
A protože adrenalin zřejmě úplně zmizet nemůže, plánuje další výzvy. "Láká mě box a další pěkné aktivity, které by mi mohly navodit pocit adrenalinu. Celý život dělám extrémní sport, jsem extrémista a potřebuju něco, kde si to zase najdu," uzavírá exskokanka.
