Nemohla sedět ani řídit. Davidová bojuje o návrat krok za krokem a snad si brzy šáhne i na zbraň

A-tým biatlonistů byl před olympijskou sezonou osekán na kost. Teď je čas ukázat, kdo to má v sobě!

V neděli si totiž „jen tak“ odskočila na charitativní Wings for Life World Run. Ne jako závodnice, ale jako žena, která ví, co to znamená začínat od nuly.

„Cvičím, šlapu na kole, střídám to s rotopedem. To jsou teď moje dny,“ říká bez příkras na oficiálních stránkách biatlon.cz. A dny to nejsou zrovna lehké – tělo ještě regeneruje, hlava už by ale chtěla dál. „Venku musím být opatrná, ale je fajn, že aspoň něco můžu. Cvičím třikrát týdně s naší fyzioterapeutkou Eliškou, jinak podle Smíška.“

Na konci března se podrobila operaci v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. A první dva týdny po zákroku byly, jak sama přiznává, spíš o trpělivosti než pokroku. „Nemohla jsem řídit, nemohla sedět… Jen ležet, nebo chodit na procházky. Občas jsem se jela podívat na koně, abych se nezbláznila. Ale jinak – nula aktivit.“

Brzy ale přijde moment, kdy se z nuly přepne na jedničku. A pak dál. Pokud vše půjde dobře, příprava začne co nevidět. „Ještě mě čeká kontrola a pak to zkusím. Musím ale začít opatrně. První asi přijdou na řadu kolečkové lyže, běh bude zatím problém. A doufám, že si už konečně šáhnu na zbraň. Od Svěťáku v Novém Městě jsem nestřílela,“ krčí rameny biatlonistka, která má jasný cíl – návrat bez bolesti.

S plotýnkou se nedá moc plánovat

Na první týmové soustředění do Norska ještě neodjela, ale výhledově doufá, že se připojí už v červnu. Jen se nechce vázat na přesná data. „Pochopila jsem, že s plotýnkou se nedá moc plánovat. Žádné za měsíc budu fit. Spíš to beru den po dni. Pomalu, postupně.“

Neděli si ale zpříjemnila – i když ne během, alespoň chůzí. Připojila se k celosvětovému charitativnímu běhu Wings for Life World Run, který podporuje výzkum léčby poranění míchy. "Ten běh je postavený tak, že hlavní je vůbec vyrazit,“ vysvětluje.

Celý výtěžek putoval přímo na výzkum. Startujete, a pak vás dohání takzvané „Catcher Car“, které postupně zrychluje a eliminuje běžce. „Spočítala jsem si, že ujdu asi pět kilometrů. A překvapilo mě, že je to vlastně docela dost,“ směje se Markéta.

V minulosti to přitom bylo jinak – v Itálii zvládla 24 kilometrů a padla úplně. „Pak jsem týden nemohla chodit, ale stál za to. Chtěla jsem běžet rychle, ale to auto nejelo. Tak se z toho stal boj o přežití. Bavilo mě to.“

Letos si běžci mohli zvolit i tým – třeba právě Makula team, vedený Markétou. Už má přes stovku členů. „Nakazila jsem tím celou rodinu. Moje mamka běhá každý rok,“ říká s hrdostí.

Přidat jste se ale mohli i do výběru Mezinárodní biatlonové unie, která letos běží za polskou závodnici Milenu Widlak. Ta si při tréninku v únoru vážně poranila míchu. „Letos máme tenhle projekt ještě blíž k srdci. Co se stalo Mileně, to s námi všemi otřáslo. Výzkum je důležitý. Může pomoct spoustě lidí," uzavřela nejlepší domácí biatlonistka.