- Petr Zajíc ,
- 19. 04. 2026
top zprávy
Do finále si došel zkušeně, s přehledem a navzdory bolavým loktům. Když pak Lukáš Krpálek stál proti domácí hvězdě Guramu Tušišvilimu, čekal těžký zápas v hlučném kotli. Nečekal ale, že ho v jeho průběhu rozhodí i soupeřova slova.
Lukáš Krpálek už v judu prožil skoro všechno, co se prožít dá. I proto na jeho tváři po finále nebyla jen lítost, ale i klid člověka, který dobře ví, co podobná medaile znamená. V pětatřiceti letech, jako nejstarší a zároveň nejlehčí muž ve své kategorii, znovu došel až na samotný vrchol turnaje. A to navzdory tomu, že přípravu mu komplikovaly potíže s lokty.
Cesta do finále navíc nevypadala jako zoufalé přežívání. Spíš jako práce starého mistra, který ví, kdy zabrat a kdy si počkat na správný moment. Nejdřív ustál vyrovnaný duel s Němcem Lossenim Konem, kterého zlomil až v nastavení. Pak rychle vyřídil mladého Rumuna Dariuse Doreho a v semifinále si poradil i s Polákem Grzegorzem Teresińským, kamarádem z tréninků. Najednou byl znovu tam, kde to zná nejlépe. Ve finále velkého turnaje.
A zrovna takové finále si vlastně mohl přát. Proti němu stál Guram Tušišvili, domácí idol, muž, s nímž už si Krpálek několikrát rozdělil velké zápasy i velké emoce.
Gruzie žije judem způsobem, který se zvenčí skoro nedá přenést. Když do takové atmosféry vstoupí domácí hvězda v boji o zlato, hala se mění v tlakovou vlnu. A přesně to Krpálek pocítil. Tušišvili šel rychle do vedení, nejprve získal wazari, pak přidal juko, a český reprezentant se najednou ocitl v zápase, kde musel dotahovat nejen soupeře, ale i celý rozbouřený prostor kolem sebe.
Jenže právě tehdy přišel moment, který mu zůstal v hlavě možná víc než samotné body. „Myslím, že to ovlivnilo, že mě během zápasu prosil, ať ho nechám vyhrát. Když jsme šli na zem, tak mě prosil, ať nepokračuju, což mě trochu rozhodilo, že si v zápase dovolí na mě takhle mluvit,“ popsal dle sport.cz Krpálek.
Je to zvláštní obraz. Dva těžkotonážní judisté v bitvě o evropské zlato, kolem nich bouří domácí hala a uprostřed toho jeden z nich prosí druhého, aby už nepokračoval. Právě tahle chvíle dala finále příchuť, kterou člověk v podobném zápase nečeká.
Krpálek nakonec prohrál, ale rozhodně neodjíždí jako poražený v tom obyčejném smyslu. Po zápase mluvil smířeně, skoro velkoryse. „Mám radost z medaile, každé si cením, kór ve svém věku. Nesmírně si toho vážím,“ řekl. A pak přidal i větu, která ukazuje, kam se už dívá dál. „Pro nás měl být šampionát rozepráním před olympijskou kvalifikací, která začne v červnu, a jsem obrovsky spokojený, že to dopadlo stříbrem.“
V tom je možná celé kouzlo jeho příběhu. Už dávno nebojuje jen o jeden večer. Bojuje o další cestu, o další olympiádu, o to, aby se znovu dostal tam, kde se lámou největší chvíle kariéry. A i když mu tentokrát domácí Tušišvili zlato vzal, Krpálek odjíždí s pocitem, že tenhle turnaj měl smysl.
Navíc si v sobě nese i malou nedokončenou poznámku. „Věřím, že přijde čas, kdy to Tušimu vrátím,“ vzkázal. A u Lukáše Krpálka člověk dobře ví, že podobné věty se neříkají do větru.
Procházka dostal stopku na neurčito. Po UFC 327 teď řeší zub i nucený klid
