Nikdo nemluvil, všichni se báli. Koubek popsal nejděsivější let kariéry

• Miroslav Koubek vzpomíná na zájezd se Spartou po Jižní a Střední Americe
• Nejhorší chvíli zažil při letu nad Andami do Ekvádoru
• Podle něj letadlo v bouřce padalo a lidé na palubě se báli o život
• Zkušenost z dlouhého pobytu chce využít i během mistrovství světa
• Český tým podle něj nejede šampionát jen absolvovat, ale bojovat o postup

Let, na který se nezapomíná

Téměř půl století starý zážitek by mohl dávno vyblednout. Jenže jsou chvíle, které člověk nevytěsní ani po desítkách let. Zkušený trenér Miroslav Koubek se jako hráč Sparty vydal s týmem na dlouhý zájezd po Jižní a Střední Americe. Fotbalově to byla velká škola, lidsky ještě větší.

Sparta tehdy projela obrovský kus kontinentu. Rio de Janeiro, Montevideo, Buenos Aires, Córdoba, Ekvádor, Kolumbie, Honduras i závěr ve Spojených státech. Koubek stál v bráně proti národním týmům a poznával svět, který se od tehdejšího Československa lišil téměř ve všem.

Nejsilnější vzpomínka ale nemá podobu stadionu ani zápasu. Má podobu letadla, které se nad Andami dostalo do bouře.

V rozhovoru pro Sport.cz Koubek popsal přelet do Ekvádoru jako nejhrůznější zážitek svého života. „Nad Andami jsme chytili bouřku jako prase. Viděli jsme pod sebou hřbety těch velikánů, do toho šlehaly ohromné blesky a letadlo se trhalo,“ vzpomínal.

Ticho, zvracení a modlitby

Podle Koubka nešlo o obyčejné turbulence, které cestující vystraší a po pár minutách odezní. Letadlo prý skutečně padalo dolů. Hráči byli připoutaní a i tak měli pocit, že je síla bouře vytrhne ze sedadel.

„Kdybychom nebyli připoutaní, skončíme někde ve stropě. Letadlo doopravdy praskalo ve švech,“ líčil trenér. Trvat to mělo asi dvacet minut, ale v takové situaci se čas mění v nekonečno.

Na palubě se podle něj změnila atmosféra v čistý strach. Nikdo nehrál hrdinu. „Seděli jsme jako zařezaní a nikdo nemluvil, protože jsme se báli o život. Lidé zvraceli a modlili se na sedačkách,“ uvedl Koubek.

Dnes se prý při běžném zatřesení letadla spíš pousměje. Ví, že to, co se stalo se Spartou nad Andami, bylo úplně jiné měřítko strachu. Z tehdejšího týmu podle něj situaci nejtěžší snášel Zdeněk Ščasný, u kterého mluví o panické atace.

Amerika jako jiný svět

Zájezd ale nebyl jen o jednom děsivém letu. Sparta se dostala do prostředí, které bylo pro české hráče nové a často divoké. Koubek vzpomínal hlavně na kolumbijský Medellín, kde tým strávil skoro dva týdny a sehrál dva zápasy proti domácí reprezentaci.

Město ho uchvátilo, zároveň ale ukázalo tvrdší tvář. Hráči dostali jasné instrukce, aby večer nechodili sami a aby z auta nevystrkovali ruce. Hrozilo, že jim někdo na křižovatce strhne nebo dokonce uřízne hodinky.

Koubek přišel během cesty i o holicí strojek z kufru. Drobný detail, který v jeho vyprávění dobře dokresluje dobu i prostředí. Amerika tehdy byla dobrodružstvím v plném smyslu slova.

Ponorka je skutečný soupeř

Právě tyto zkušenosti si Koubek bere i do současné role. Do Ameriky se vrací jako hlavní trenér české reprezentace na mistrovství světa a dobře ví, že dlouhý pobyt daleko od domova nebude jen o tréninku a taktice.

Mluví o ponorkové nemoci, změnách nálady a psychickém tlaku, který se během dlouhého turnaje může začít hromadit. Nechce hráče zavřít na hotelu a udělat z jejich pobytu kasárna.

„Nemůžeme hráče jen držet na hotelu. Musí žít život jako v klubech,“ vysvětlil. Nebude bránit ani návštěvám rodiny, pokud ji hráči v Americe budou mít. Podle něj musí mít tým pocit normálního prostředí, ne přísně izolované základny.

Česká reprezentace však do Ameriky nejede na výlet. Koubek to říká jasně. Cílem je bojovat o postup ze skupiny, v nejhorším případě i ze třetího místa. „Nejedeme si to jen užít, jedeme bojovat,“ uzavřel kouč, který už jednou za oceánem poznal, jak rychle se fotbalový zájezd může změnit v test nervů.

Získá Sparta talent z Jablonce? Dohoda má být blízko, zájem však je i v zahraničí