- Jan Matas ,
- 20. 10. 2025
top zprávy
Jan Mandát patří mezi opory pardubického Dynama, jenže jeho hokejová cesta rozhodně nebyla vždy jednoduchá. Před čtyřmi lety mu hrozil po pozitivním dopingovém testu na kokain konec kariéry a mohlo být ještě hůř.
Když se v prosinci roku 2020 dozvěděl, že jeho test na přítomnost kokainu je pozitivní, myslel si, že přišel o všechno. „Byl jsem mladý a hloupý. Myslel jsem si, že mi všechno projde. Žil jsem jinak než teď,“ vzpomíná dnes devětadvacetiletý útočník, který se z pádu na samé dno dokázal vlastní silou vyškrábat zpět mezi elitu.
Dynamo Pardubice tehdy s Mandátem okamžitě ukončilo smlouvu. „Za tu botu jsem si lepší zacházení nezasloužil. Říkal jsem si, jestli to není naposled, co jsem na tomhle zimáku,“ přiznává otevřeně. Následovalo dvouleté vyloučení z hokeje, které ho uvrhlo do hluboké psychické krize. „Byl jsem zdravý fyzicky, ale psychicky ne. Měl jsem velké deprese. Ležel jsem v posteli a nebyl schopný se vykopat zpod peřiny,“ popisuje. V té době vážil přes 116 kilo a přemýšlel, že s hokejem skončí úplně.
Jeho vzpomínky z té doby jsou mrazivé. „Už jsem tu vůbec nemusel být. Dva týdny jsem měl sebevražedné myšlenky na denní bázi. Vyhledával jsem si praktiky, jak se co nejjednodušeji zavraždit. Neviděl jsem světlo na konci tunelu, proč pokračovat v životě,“ říká bez obalu. Nakonec ho zachránila rodina. „Jsem moc rád, že jsem to ustál. Sebevražda nic nevyřeší, naopak bych ublížil ještě více lidem,“ dodává.
Pak ale přišel konečně zlom. Našel si práci na pile, aby si znovu vybudoval disciplínu a sebeúctu. „Bral jsem to jako svůj osobní trest. Po první hodině, kdy jsem měl tričko úplně durch, jsem najednou viděl hodnotu peněz,“ směje se dnes.
Tvrdá práce mu pomohla nejen fyzicky, ale i psychicky. Zhubnul, nabral kondici a po roce se vrátil k hokeji. V zámořské ECHL znovu začínal úplně od nuly. „Bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát. Utekl jsem od lidí a negativních komentářů. Hlavně jsem byl rád, že zase můžu oblékat výstroj a makat na sobě,“ popisuje Mandát. Po vypršení dvouletého distancu se vrátil do Pardubic a stal se jedním z tahounů týmu. „Jsem moc vděčný za tuhle druhou šanci a snažím se ji splácet každý den,“ vzkazuje pokorně.
Dnes si uvědomuje, že hokej sice miluje, ale není všechno. „Hokej miluju, ale na světě je mnohem důležitějších věcí. Právě zdraví, fyzické i duševní,“ říká s klidem. Pracuje na sobě nejen na ledě, ale i mimo něj – s odborníky i sám. „Když řeším nějakou situaci, vždycky si řeknu, jestli je to tak vážné, nebo to zveličuju,“ dodává.
