Pro hokejisty hrající v NHL, jejich slovy, nutná sebeobrana, pro obyčejného smrtelníka nepochopitelná věc. Stávka v nejsledovanější hokejové lize světa je tady. Čtvrtá od roku 1992. Jádro nesváru je v penězích, v čem jiném. Pokud by se jednalo o cifry, mající za následek existenční potíže hráčů, tento článek by nevznikal. Realitou je však jiná dimenze.
Jeden moudrý fanoušek na svém twitteru naprosto trefně popsal stávající situaci, takže ji teď použiji. "Miliardáři a multimilionáři se hádají o kapesné," tvrdí onen milovník hokeje. Má pravdu? Samozřejmě, že ano. Rozhodně si nechci hrát na soudce, obhájce ani obžalovaného, ale pravdou prostě je a bude, že pouze fanoušek je tím poškozeným.
Hráčů, kteří vydělávají cca jeden milión (a výš) dolarů za rok je v soutěži nejvíce, daleko nejvíce. Poté je tady zrnko těch nejmladších nebo slušně řečeno nejméně hokejovými kvalitami obdarovaných, kteří se mohou "pyšnit" i tak astronomických platů v porovnání s tvrdě pracujícím dělníkem ve kterékoliv americké či kanadské továrně. A pak tady máme třetí a poslední skupinu hráčů - ano, majitelé lukrativních, víceletých kontraktů, zaručujících milióny a milióny na kontech každý rok. Auta, majetek, domy, pozemky, luxus. To vše mají borci jako Ovečkin, Crosby, Lundqvist nebo Stamkos.
A právě tihle jsou nejvíce slyšet. Tihle stojí se smutnýma očima za svým zmocněncem, Donaldem Fehrem, tvářicím se, že oni jsou těmi poškozenými. Ano, tento článek míří do velmi subjektivní roviny. Proč by neměl. Každý, kdo hokej sleduje, si může najít kolik vydělávají výše zmínění hráči. Nechci jim sahat do svědomí, ale se zajištěným životem pro sebe i své blízké a (třeba ještě neexistující) potomky se takhle handrkovat a připravit sebe o šanci získat Stanley Cup a diváky připravit o šanci během zimních a jarních měsíců sledovat jejich oblíbený sport, to chce pořádný důvod.
Jenže já tvrdím, že pro hráče s astronomickým příjmem a obrovským slovem v komunitě NHLPA, je dost zarážející, když nechce ustoupit a dobrovolně si z horentních výplat osekat nepatrná procenta. Ano, i nejlépe placení sportovci na světě mají svou úroveň, na kterou si nechtějí šahnout a to já naprosto chápu. Chápu, že je nemusí zajímat pohled lidí z daleko nižších skupin životní úrovně. Ovšem, když všichni tvrdí jednotným hlasem, že je vždy žene kupředu touha vítězit a peníze nejsou na prvním místě, tak kde jsou jejich činy, když jejich slova známe?
Jednoduchoučký příklad. Pan A hraje v NHL a má krásný plat 5 mil. dolarů za sezónu. Kontrakt na dejme tomu 4 roky. Dvacet miliónů ať se děje co se děje (ať už je zraněný nebo hraje). K tomu si připočtěte, že ročně dostáváte (rovným dílem spolu s úplně všemi hokejisty v NHL bez rozdílu) podíl ze celkových 57% všech tržeb ligy. A td si představte, že tyto tržby celkem (ne těch 57%, ale celková suma) činí 2 mld. dolarů. Tzn. 57% ze 2 mld. si všichni hokejisté rozdělí stejným dílem. Každý rok po dobu platné kolektivní smlouvy. Samozřejmě každý rok se tento podíl mění, ale pouze v jednotkách procent. A teď to hlavní. Váš šéf (klub NHL) přijde a řekne: "Chlapče, za těch pár let jsem tě platil dost na to, abych se rozhodl, že pro další roky nové kolektivní smlouvy, ti nepřisoudím oněch 57% ale 47%. Doba je zlá, musím utáhnout další věci spojené s chodem klubu," zavrtá se hráči do hlavy.
A hráč odmítne. Ví, že je to nic, naprosté NIC a jeho životní úrovně se to nedotkne, dokonce ten pokles se po další roky mírní (viz. další odstavec). Odmítne, protože si to nechce nechat líbit už jenom z principu, ikdyž takový princip z pohledu nás, fanoušků, ne že hraničí, ale je identický s nenažraností. Nebo odmítne, ikdyž ve skrytu duše mu to nevadí, ale většina ostatních členů NHLPA je stále proti a on není dostatečně silným jedincem, aby vystoupil proti svým.
Jednota hráčů, bitkám na ledě navzdory, je obdivuhodná. NHL tak povolila laso utažené kolem opasků svých hráčů. Čtěte pozorně. Z navrhovaných 47 (a později 49%) udělala opravdu lepší nabídku na 51% (a později 53%) z celkových tržeb NHL. A hráči odmítnou..... Momentálních 57% na 51%......
Samozřejmě celá kolektivní smlouva jako celek je tlustá bichle plná směrnic, hokejových zákonů a upravuje či zavádí nespočet ekonomických a finančních pravidel, která usměrňují každodenní chod jak klubu tak samotného jedince. V předešlých odstavcích jsem popsal pouze hlavní problém sváru.
Veškeré snahy pak končí posmutnělými výrazy a výroky generálů obou táborů. Gary Bettman, zástupce ligy, tvrdí, že jejich činy jsou oprávněné. Liga platila a platit vždy bude své hráče více než královsky. Jen prostě nadešel čas zredukovat hráčům bonusy, nikoliv fixní platy. Je potřeba stabilizovat kluby, aby se nezadlužovaly. Bettmanův postoj na každé tiskovce je stejný. Politický styl mluvy, tvrdý postoj (jakoby zapomněl, že již nejedná s hráči, ale odpovídá na dotazy žurnalistům) a filosofická moudra.
Na druhé straně více než zdatný hloubavý řečník s pronikavým pohledem Donald Fehr. Vždy pevně přesvědčen, že jsou to hráči, kdo je vždy neprávem trestán. Fehr vedl například hráče MLB podobným vyjednáváním s vedením soutěže. Jeho proslovy jsou vždy poklidného rázu s pečlivě vybraným slovníkem, který má za úkol posluchače získat na svou stranu a je jedno, zda posluchač rozumí.
Oba jsou nemilosrdní a oba si nenechají nic diktovat. Jenže Bettman je v NHL již strašně moc let, zatímco Fehr jen pár, takže kdyby jeden přesvědčil druhého, tím přesvědčeným by mohl být pouze on. Bettman je až moc přesvědčený obhájce ligy.
Kde je tedy chyba? Kdo za stávku může. Můj názor je, že hráči, avšak spouštěčem jejich (relativně chamtivé) zloby se několik let zpátky staly kluby. Byly to právě bohaté celky, které se začaly předhánět v šílených nabídkách pro jednotlivé hráče, viz. Ilja Kovalčuk (Devils mu v roce 2010 nabídli 17letý kontrakt na 415 mil. dolarů). Pak se milé kluby nedivte, že strhnete lavinu. New York Rangers jsou (obrazně řečeno) hokejovým Manchesterem City v NHL. začali přeplácet hráče, kteří si svými výkony, ba ani přístupem tučné šeky nezasloužili.
Jenže pořád je tu jedna svatá pravda a ta ve finále mluví ve prospěch klubů. Jsou to pravě kluby, kdo dává hráčům místa, možnost lukrativně vydělávat a hrát hokej. Jsou to kluby, kdo vytváří pracovní místa pro obyčejné lidi ve svých restauracích, obchodech, atd. Jsou to kluby, kdo organizuje sezóny a tudíž soutěž, ve které se hráči poměřují a stávají se slavnými.
Obě strany mají svůj podíl viny, avšak oběť na oltář pokládá fanoušek. Vy, šéfové klubů i Vy, nenasytní hráči, nikdo z vás nemusí sledovat otce rodin, kteří svým maloletým dětem musí vysvětlovat, proč se letos a (nedejbože) příští rok nekoná sobotní nebo nedělní rodinný výlet na hokej. Že vy hráči máte smutné pohledy neviňátek? Představte si ty děti, které vaše starosti nemohou chápat.
Díky oběma stranám za neschopnost několik měsíců nenajít cestu ke kompromisu.
Váš fanoušek.
