De Minaur ho měl na lopatě, místo toho rozmlátil raketu. Menšík předvedl obrat z jiné planety

• Menšík porazil Alexe de Minaura 0:6, 6:2, 6:2, 6:3 a poprvé postoupil do osmifinále Roland Garros.  
• Do zápasu šel jen dva dny po maratonu s Marianem Navonem, po němž na kurtu zkolaboval a mluvil o „šílených“ podmínkách.  
• Proti de Minaurovi přitom měl do té doby bilanci 0:5 a úvodní set ztratil za 21 minut, když uhrál jen pět míčů.  
• Australan pak nezvládl proměnu zápasu ani psychicky a v závěru si vztek vybíjel na raketě.  
• Menšík se stal prvním Čechem v osmifinále pařížského grandslamu od roku 2016.  

Po prvním setu to vypadalo skoro krutě

Některé zápasy začnou špatně. Tohle vypadalo skoro beznadějně. Menšík se po vyčerpávající bitvě s Navonem sotva posbíral, proti němu stál běhavý a odpočatý Alex de Minaur a první set byl spíš smutným pohledem než tenisovou bitvou. Český talent prohrál 0:6 a z jeho pohybu bylo cítit, že tělo ještě zdaleka není tam, kde by mělo být. I José Morgado na síti X psal, že je těžké se na to dívat.  

A právě tady se ten příběh láme do něčeho mnohem silnějšího. Nešlo jen o to, že Menšík prohrál první set. Šlo o všechen kontext, který se na něj v tu chvíli sesypal. Vedro. Čerstvý kolaps. Soupeř, který mu dlouhodobě neseděl. Sázky, které prakticky nikdo neotáčel jeho směrem. Po odchodu do šatny visela ve vzduchu i možnost, že už se vrátí jen proto, aby zápas důstojně dohrál. Jenže když se vrátil, přišel úplně jiný hráč.  

Z ničeho nic začal diktovat úplně jiný zápas

To je na tom obratu možná nejpůsobivější. Nepřišel přes jednu náhodnou hru ani přes soupeřův výpadek. Menšík najednou začal hrát s klidem, který po úvodním setu působil až absurdně. Servis se srovnal, forhend začal bolet a výměny dostaly jiný rytmus. Zápas, který měl de Minaur pevně sevřený, se mu začal rozpadat mezi prsty. Guardian po utkání psal o promarněné velké šanci Australana, ale stejně přesně se dá říct i něco jiného. Menšík mu tu šanci prostě sebral.  

Na tiskové konferenci pak Menšík celý ten zvláštní vývoj popsal po svém. „Upřímně ani nevím, co se v prvním setu dělo. Byl jsem hodně uzavřený sám do sebe, ponořený do vlastních myšlenek. Po prvním setu a po přestávce na toaletě jsem to ale ze sebe dostal a najednou už jsem nebyl jen ve své hlavě, ale vnímal jsem všechno kolem sebe.“ A přidal i větu, která ten zápas vystihuje snad nejlíp. „Potřeboval jsem asi čas, abych nastartoval motor.“

To je přesně ono. Ne že by se zázračně uzdravil během pár minut. Spíš se v něm pomalu znovu rozhořel zápas. A jakmile chytil rytmus, de Minaur se najednou díval na úplně jiný problém, než čekal.

Vzácný vztek na jedné straně, velký příběh na druhé

Alex de Minaur si dlouhé roky buduje pověst hráče, který se nerozsype snadno. O to výmluvnější bylo, že právě on v závěru bouchl raketou a nechal ven vyjít frustraci, kterou u něj člověk nevidí často. Menšík mu totiž po prvním setu nedal skoro nic zpátky. Vzal mu tempo, vzal mu pohodlí a nakonec i celý zápas.  

A v tom je Menšíkův pařížský večer tak silný. Není to jen postup do osmifinále. Je to obrat z momentu, kdy se na něj lidi dívali spíš se soucitem, do chvíle, kdy se smál on. A právem. Protože podobné zápasy už nejsou jen o talentu. Jsou o hlavě, bolesti a o schopnosti zůstat na nohou i tehdy, když už skoro všichni čekají pád.

Prohra i hádka. Djokovič se na French Open dostal do křížku s kameramanem, po incidentu musel být štáb vystřídán