Z kdysi obávaného obra je zranitelný stín. Italský fotbal sklízí roky vlastních chyb

• Itálie v Zenici vedla po gólu Moiseho Keana
• Ještě před pauzou ale přišla červená karta pro Alessandra Bastoniho
• Bosna srovnala v 79. minutě díky Harisi Tabakovićovi
• V rozstřelu Italové selhali, když neproměnili Francesco Pio Esposito a Bryan Cristante
• Bosna si naopak zajistila teprve druhý start na světovém šampionátu  

Pád, který už nejde schovat za smůlu

Samotný zápas byl krutě symbolický. Itálie začala dobře, rychle se dostala do vedení a chvíli to vypadalo, že si cestu na světový šampionát přece jen vybojuje. Jenže pak přišel zlom. Vyloučení Bastoniho před poločasem převrátilo ráz utkání, Bosna začala sílit a nakonec duel dotlačila až do penalt. Tam se z týmu, který kdysi budil respekt chladnokrevností a taktickou jistotou, stal nervózní soubor bez pevné ruky. UEFA po zápase připomněla, že Italové v rozstřelu selhali dvěma neproměněnými pokusy a soupeř byl stoprocentní.  

Po utkání bylo z hráčů cítit prázdno. Leonardo Spinazzola neskrýval, že takovou ránu jen těžko vstřebává, a trenér Gennaro Gattuso se fanouškům omlouval. Reuters zároveň uvedla, že šéf federace Gabriele Gravina i přes další krach veřejně trenéra podržel, což samo o sobě ukazuje, jak hluboký problém dnes italský fotbal řeší. Tohle už není příběh jednoho nevydařeného večera. Tohle je dlouhodobé selhání celého systému.  

Serie A je silná, Itálie slabá. To je jádro rozporu

Na první pohled to zní skoro absurdně. Serie A má zvuk, velké kluby, silné zahraniční hvězdy i obrovskou tradici. Jenže právě tady se skrývá část problému. Italská liga sice zůstává prestižní soutěží, národní tým z ní však dlouhodobě nevytahuje dostatek hotových lídrů světové úrovně. Mladí Italové často nedostanou prostor v klíčové fázi vývoje a země, která kdysi chrlila osobnosti do každé řady, dnes hledá opory mnohem hůř.

Associated Press po dalším nezdaru připomněla, že žádný současný italský reprezentant si světový šampionát dosud nezažil. To je samo o sobě výmluvné. Chybí zkušenost, chybí kontinuita, chybí generační páteř. A když se k tomu přidá pomalejší modernizace zázemí, menší pružnost oproti Anglii, Španělsku či Německu a dlouhodobý tlak na výsledky bez skutečné obnovy, dostanete mužstvo, které vypadá velké hlavně jménem.  

Euro 2020 bylo krásné, ale klamné

Právě triumf na Euru 2020 dnes působí skoro jako zvláštní výjimka v jinak rozpadajícím se příběhu. Tehdy se zdálo, že Itálie našla novou energii a vrací se mezi jistoty světového fotbalu. Jenže s odstupem to spíš vypadá, že slavné léto zakrylo trhliny, které byly pod povrchem už tehdy. Tři zmeškané světové šampionáty po sobě jsou na mužstvo takového jména historickým ponížením a zároveň jasným důkazem, že problém neleží na jedné lavičce ani v jedné kabině.

Itálie už tedy nebojuje jen o návrat na mapu. Bojuje o to, aby si znovu ujasnila, čím chce ve světovém fotbale být. A to je mnohem těžší úkol než zvládnout jeden barážový večer.

„Obyčejný český tým nás vyřadil,“ zuří dánský tisk a nešetří kritikou neatraktivního stylu vítězů