Zlato na trávě, trny v duši. Šwiateková prosí: Už mi dejte pokoj

Dokonalé finále

Ve Wimbledonu se nedějí zázraky každý den. Ale když Iga Šwiateková porazila Amandu Anisimovovou 6:0, 6:0, bylo to, jako by se v trávě otevřelo okno do jiné dimenze. Fenomenální výkon však nebyl tím jediným, co si diváci z finále odnesli. Polská hvězda totiž po zápase rozvázala slovní šňůru, která dlouho dusila její klid.

„Lidé jako my – sportovci a veřejně známé osoby – nemůžou reagovat na všechno. Musíme se soustředit sami na sebe. A někdy je to těžší než jindy,“ řekla upřímně novinářům.

Polský tlak: Od dopingu až po psycholožku

V posledním roce se Šwiateková ocitla pod nevybíravým drobnohledem. Nešťastný dopingový nález kvůli kontaminovanému léku na spaní, otázky ohledně její spolupráce s psycholožkou Dariou Abramowiczovou a opakovaná kritika ze strany polských médií. To vše vytvořilo stín, který ji provázel i během turnaje.

„Jak o mně některá média psala – a bohužel hlavně ta polská – nebylo vůbec příjemné. Já i můj tým jsme si to nezasloužili. Doufám, že mě konečně nechají na pokoji a dovolí mi dělat svou práci. Protože je očividné, že víme, co děláme, a mám kolem sebe ty nejlepší lidi,“ dodala s důrazem.

Život, proces, kariéra. A žádné dluhy veřejnosti

Šwiateková během tiskové konference nezněla jako rebelka. Spíš jako žena, která si prošla peklem nároků a očekávání, a konečně se rozhodla chránit sama sebe.

„Už jsem toho dokázala dost. Chápu, že lidé chtějí víc a víc, ale je to můj vlastní proces, můj život a moje kariéra,“ prohlásila s klidem, který byl v ostrém kontrastu k bulvárnímu chaosu okolo.

Tráva, radost a moment, který nemusí přijít znovu

A přece se ve chvílích po zápase nevytratil úsměv. Iga věděla, že má za sebou něco výjimečného. Nejen výkon, ale i vnitřní stabilitu. Hovořila o důležitosti mentální přípravy, rytmu turnaje a radosti ze hry.

„Věděla jsem, že to dokážu. Ale nepamatuju si, kdy jsem podávala takhle konzistentně tři týdny v kuse. Věděla jsem, že na to mám, jen jsem se soustředila na každý míček a chtěla si to užít,“ řekla.

„Finále bývají ošklivá. Stres, tlak, očekávání. Ale já chtěla jen hrát, užít si centrkurt a poslední momenty, kdy mi tráva svědčí. Kdo ví, jestli se to ještě někdy zopakuje,“ zakončila s úsměvem, v němž bylo všechno – úleva, radost i vzdor.

„Plánuji se vrátit.“ Djoković po hořké porážce drží masku, ale otázka odchodu visí ve vzduchu