- Petr Zajíc ,
- 23. 03. 2025
top zprávy
Jen málokdo tuší, co se může dít v zákulisí, kde srdce náctileté dívky připadne do spárů manipulativního kouče. Příběh bývalé ukrajinské tenistky Julije Vakulenkové je varovnou připomínkou, že křivda v kulisách sportu často zůstává skryta.
Když patnáctiletá Julija Vakulenková vkročila na svůj první kurt v Barceloně, snila o grandslamových finále a pohárech. V hlavě se jí honily myšlenky na to, jaké to bude stát proti legendám a posléze oslavovat cenné tituly. Přišla však studená sprcha. Kouč, jenž jí měl pomoct dostat se na vrchol, se místo respektovaného mentora proměnil v otce-zachránce, který ji systematicky izoloval od rodiny a spoluhráčů, až se stala otrokem jeho manipulací.
„Když jsem prohrála zápas, lehl si ke mně, hladil mě a říkal, že mu patřím,“ vzpomíná někdejší světová 32ka. „Nechápala jsem to. Bylo mi 15, potřebovala jsem podporu dospělého, tak jsem jeho chování považovala za ‚normální‘.“
Zpětně v tom Vakulenková vidí klasický případ vytvoření emoční a psychické závislosti. Stejný problém, o kterém se v poslední době nahlas mluví v případě trenérů, kteří zacházejí za hranici profesionální etiky.
Trenér, jehož jméno Vakulenková nechce prozradit, byl ve skupině klidným profesionálem. „Pomáhal mi s údery, detailně se věnoval taktice,“ popisuje Ukrajinka. „Zároveň měl ženu a děti, ale to mu nebránilo v tom, aby mě považoval za svůj soukromý majetek.“
Podle tenistčiných slov byl zhruba o 25 let starší, a přitom se k ní choval, jako by to byla jeho partnerka. Časem se k fyzickým dotykům přidala i kontrola nad jejím soukromím: „O všem rozhodoval on, já se bála jít proti.“
Téma trenérské manipulace se rozbouřilo díky nedávným případům, třeba obvinění vůči Chorvatovi Stefanu Vukovovi, kouči Jeleny Rybakinové, kterého WTA dočasně suspendovala kvůli údajnému psychickému a fyzickému týrání. Ale jako by svět tenisu do té doby zavíral oči.
„Existuje kultura ticha, která obklopuje sexuální či psychické násilí. Bylo to tak za mých časů a je to tak i dnes,“ uvedla někdejší hvězda Pam Shriverová pro L’Équipe.
Takové případy vždy vyvolávají otázku: Proč hráčky prostě nevykřiknou pravdu? Přispívají k tomu mládí, zmatenost, strach ze ztráty kariéry a rezignace okolí, které nechce nosit skandál na veřejnost.
Když už Vakulenková nevydržela, zvolila extrémní krok:
„Neviděla jsem jiné východisko. Tenista často věří, že potřebuje trenéra, aby mohl pokračovat. Zároveň se ocitáte bezmocní, zavření v hotelových pokojích daleko od domova. Byla jsem jen teenager, netušila jsem, jak se bránit,“ říká trpce Vakulenková.
Po „vynucené pauze“ se vrátila do tenisu už bez manipulátora po boku. Zazářila skalpy nad hvězdami jako Amélie Mauresmová či Dinara Safinová a vyšplhala na 32. pozici žebříčku. Ale jizvy na duši zůstaly.
Za poslední roky se WTA snaží tvrději dohlížet na vztahy mezi hráčkami a jejich týmem. Jenže i tak případy Vukova či Vakulenkové naznačují, že pravidel je málo.
Pro Julii Vakulenkovou bylo řešením přestat o tenise vůbec mluvit. Dokonce se vyhýbala i sledování zápasů, aby zapomněla na krušné časy. Nakonec založila rodinu a ke svému příběhu se vrátila teprve teď.
„Nechtěla jsem se hrabat v minulosti. Ale věřím, že může pomoci dalším, kdo se cítí v pasti. Můj příběh je varování, že i špičkový sport má své temné dno,“ uzavírá.
Snad se tak podaří, aby následující generace patnáctiletých juniorek už nepotřebovala lámat si ruku, aby unikla trenérovi.
