Kapitán, jehož nám mohou druzí závidět. Proč si fanoušci zamilovali Červenku až tak pozdě?

Proti Finům proměnil samostatný nájezd, dvěma góly zavelel k obratu s Norskem, coby vůdce to v klíčových chvílích vzal prostě na sebe. Pikantní je, že to tak dělal vždycky, fanoušci ho ale milují až posledních pár let. Proč pro ně nebyl hrdinou už dřív? A proč národní dres nikdy neomítal ani v dobách, kdy byl pro ně hromosvodem veškeré negativity? 

Abychom pochopili vyvíjející se vztah fanoušků k Červenkovi, je třeba se vrátit do dob jeho hokejových začátků. V dresu Slavie zářil už jako mladé ucho, v kombinaci s Jaroslavem Bednářem vytvořil svého času možná nejúdernější ofenzivní dvojici v republice. A paradoxní je, že zatímco za toho lepšího byl dlouho brán o mnoho zkušenější Bednář, pravda byla taková, že Červenku potřeboval mít po svém boku více než on jeho. Když mladší parťák na ledě scházel, ten starší byl často poloviční. Což opačně většinou neplatilo.

Přitom zatímco Bednář byl (právem) považován za jednu z největších hvězd z ligy, Červenka se k podobnému uznání musel pracně probojovat. Ač za to vůbec nemohl, fanoušky dráždil. Už jen tím, že hrál za neoblíbenou Slavii, že ve svých 20 letech patřil mezi vyvolené Vladimíra Růžičky. Že se do téhle pozice dostal jen svou kvalitou a ničím jiným, už nikoho moc nezajímalo.

Náboje dal ale kritikům i sám Červenka. Po odchodu do slavné NHL se mu totiž příliš nedařilo, v dresu Calgary Flames zářili jiní. S veškerou úctou k němu se to ale dalo trochu očekávat. Byť po čistě hokejové stránce by většinu hráčů v NHL strčil hravě do kapsy, zámořský styl nebyl nic pro něj, fyzicky náročná hra do těla vyžaduje lehce jiné hokejové atributy. Snažil se přizpůsobit, postupem z něj nadšení však vyprchalo. Z první lajny spadl do třetí, vytratil se z přesilovek. Navíc se nenaučil pořádně anglicky. Když se tak už po roce sbalil a z Ameriky se přemístil do Ruska, bylo to logické vyústění situace. Zvlášť v jeho 27 letech. I tak to ale fanoušci brali jako útěk, což Červenkovi v jejich očích moc nepomohlo.

Za Uralem ale zase zářil, po návratu do extraligy přímo dvojnásob. Jednou z největších hvězd soutěže se bleskově stal i ve Švýcarsku, kde momentálně obléká dres Rapperswillu, jen u fanoušků národního týmu to měl pořád těžké. Vadilo jim, že hraje v těch nejlepších lajnách po boku Jaromíra Jágra a podobně, přitom jeho kvality ho k tomu předurčovaly. Vždycky patřil nejaktivnějším. Pomáhal tvořit hru, pravidelně se dostával do šancí. Že ne všechny proměnil, bylo zcela logické, jenže místo aby ho fanoušci ocenili, že se do nich dokázal dostat, v diskuzích mu je omlacovali o hlavu. Byli k němu nespravedliví. On to věděl, ale bojoval.

Zatímco mnoho jiných by na reprezentační dres zahořkla, Červenka o tom ani nepřemýšlel. Pokaždé přijel, pokaždé pomohl. Když se před dvěma lety stal nejlepším střelcem (5 gólů) i nejproduktivnějším hráčem (17 bodů) bronzového šampionátu ve Finsku, český národ mu náhle ležel u nohou, on však mluvil stejně jako vždycky. Nehodlal se nikomu mstít, s nikým si nevyřizoval účty. Zrovna on to neměl zapotřebí.

Odměnou za jeho přístup mu je to, že při svém dvoustém startu upravil svou střeleckou bilanci v národním mužstvu na 55 tref, čímž se dorovnal hvězdnému Jaromíru Jágrovi, že mu celá hala aplaudovala vestoje. Jen mu takhle měla aplaudovat už dřív. A není jeho chybou, že se tak nedělo.