- Petr Zajíc ,
- 22. 04. 2026
top zprávy
Jannik Sinner letos znovu sbíral trofeje, titul za titulem, a člověk by skoro automaticky čekal, že s každým dalším triumfem roste i odměna. Jenže právě tady se dnešní tenis láme do zvláštního paradoxu. Vítěz bere pořád obrovské peníze, ale přesto méně než šampion před osmi lety. A John Isner z toho udělal téma, které už nešlo přeslechnout.
Je snadné se nad podobnou debatou ušklíbnout. Mluvit o tom, že člověk s trofejí a více než milionem dolarů na účtu vlastně vydělal méně než jeho předchůdce, může znít skoro nepatřičně. Jenže právě v tom je ten detail zajímavý. Nejde o chudobu vítěze. Jde o obraz systému, který na jedné straně hlásí rekordní prize money, na druhé ale vítězi ukrojí větší díl než dřív.
John Isner to v podcastu Nothing Major řekl bez obalu. „Na Masters 1000 šla výhra pro šampiona dolů. Když jsem vyhrál Miami v roce 2018, vydělal jsem za titul víc než letos Sinner. Rozdělili více celkových peněz, ale podíl pro vítěze je v roce 2026 zhruba o 200 tisíc dolarů nižší než v roce 2018. To je šílené, absurdní. Žádný jiný sport na světě to teď nemá. Je to směšné.“ A právě tahle věta vystihuje, proč to celé pálí i mimo samotná čísla.
Sinner letos v Indian Wells i Miami skutečně inkasoval stejnou částku 1 151 380 dolarů. Isner před osmi lety za Miami bral 1 340 860 dolarů. Rozdíl je tedy konkrétní a nepřehlédnutelný. A právě to z celé debaty dělá víc než jen další povzdech bývalého hráče.
Peněz je víc, jen tečou jinam
Tenisoví pořadatelé se rádi chlubí tím, že celkové prize money rostou. A je pravda, že hráči v nižších kolech dnes často berou víc než dřív. To samo o sobě není nespravedlivé, spíš naopak. V širším poli tenisu je víc lidí, kteří se snaží přežít sezonu, cestování, realizační tým i život na okruhu. Jenže právě tohle přerozdělení vytvořilo zvláštní efekt. Zatímco část pole si polepšila, vítězové některých největších turnajů paradoxně ustupují.
To je důvod, proč Isnerova slova nezní jen jako nostalgie po starých časech. Spíš jako narážka na to, že tenis se snaží napravit jednu nerovnováhu tím, že vytváří jinou. Vítěz velkého Masters stále bere jmění. Jenže v době inflace, rostoucího mediálního zájmu a obřích vysílacích práv působí zvláštně, když šampion dostane méně než před lety.
A právě to je důvod, proč se k podobnému tónu přidávají i aktivní hvězdy. Novak Djoković v posledních dnech připomněl, že i když je na pořadatelích vidět snaha něco zlepšit, při započtení inflace je debata mnohem tvrdší a tenis má do spravedlivého stavu stále daleko.
Na Janniku Sinnerovi je celé téma možná nejzajímavější právě proto, že on sám nepůsobí jako někdo, kdo by si měl na co stěžovat. Vyhrává, bere velké peníze, buduje si dominantní pozici a svět se kolem něj momentálně točí. Jenže právě taková postava ukazuje problém nejčistěji. Když i hegemon sezony bere za jeden z největších titulů méně než vítěz stejného turnaje v roce 2018, nejde už o osobní stížnost. Jde o systémový obrázek.
A ten obrázek dnes vypadá dost zvláštně. Tenis rozdává víc, ale ne nutně těm, kdo stojí úplně nahoře. Isner to pojmenoval hrubě a bez diplomatických kudrlinek. A právě proto jeho výpad rezonuje. Ne protože by někomu litoval miliony. Ale protože v tom cítí logiku, která se sportu podobného lesku najednou přestává podobat.
Nad Raducanu visí další otazníky. Madrid padá a klid stále nepřichází
