- Petr Zajíc ,
- 10. 04. 2026
top zprávy
„Všechno se v mém životě děje z nějakého konkrétního důvodu,“ svěřil se srbský tenista Novak Djokovič a popsal nečekané události, které jej v dětství odklonily od lyžařských svahů směrem k tenisovému dvorci.
Třebaže pochází z rodiny profesionálního lyžaře a sám v mládí sjezdovky ovládal, osud pro něj přichystal zcela jinou arénu. Srbský fenomén Novak Djokovič vzpomíná na okamžik, kdy mu bylo pět let a před restaurací jeho rodičů začaly růst tři tenisové kurty. Právě tento moment označuje za zásah vyšší moci, pročež se tenis stal jeho celoživotní vášní, třebaže v jeho zemi tehdy tento sport nikdo na světové úrovni nehrál.
Cesta za snem však byla trnitá. Válkou zmítané Srbsko nenabízelo ideální podmínky pro rozvoj drahého sportu, ba i základní možnosti cestování na turnaje byly po řadu let pro mladého sportovce nedostupné. Nedostatek prostředků a neustálé ohrožení však v chlapci vypěstovaly nezdolnou vůli. Inspirován triumfem Petea Samprase ve Wimbledonu si vytvořil vizi, které se odmítal vzdát i v těch nejtemnějších časech.
„V mých jedenácti letech si mě rodiče posadili před sebe a oznámili mi, že si musím vybrat jeden jediný sport, protože finanční situace rodiny nedovolovala podporovat lyžování, fotbal i tenis zároveň,“ pronesl současný držitel mnoha rekordů.
Skutečná zkouška charakteru přišla ve třinácti letech. Tenista Novak Djokovič barvitě vylíčil scénu, kdy jeho otec položil na stůl posledních deset německých marek a oznámil rodině, že jde o veškeré jejich jmění. Tato chvíle jej donutila okamžitě dospět a převzít roli druhého otce pro své mladší bratry. Právě v tomto nedostatku a tlaku se zrodila jeho pověstná mentální síla, kterou dnes obdivuje celý svět.
Dokáže se dnešní mládež poučit z tak drsných podmínek? Djokovič věří, že právě nepřízeň osudu je nejlepším učitelem. Podle jeho názoru přílišný komfort a rozmazlování mladých talentů brání jejich skutečnému rozvoji. Odchod z komfortní zóny vnímá jako nezbytnost, pročež své děti vede k pokoře a respektu k rodinným hodnotám.
„Když pocítíte skutečný hlad a tíhu zodpovědnosti za své blízké, zformuje to vaši osobnost mnohem efektivněji než jakýkoliv trénink v luxusním centru,“ vysvětlil srbský hráč.
Prohry jsou pro něj bolestivé, ba i po letech strávených na vrcholu vyžadují čas v naprosté izolaci. Třebaže se po porážce nechce s nikým vidět, právě tyto chvíle považuje za klíčové pro upřímnou sebereflexi. Vítězství totiž často maskují chyby, které se naplno projeví až v momentě pádu. Djokovič vnímá každý nový den jako příležitost k nápravě včerejších omylů a k posunu vlastní laťky o kus výš.
Ani odchod legendárních soupeřů Rogera Federera a Rafaela Nadala do sportovního důchodu jej nezastavil. Třebaže s nimi odešla i část jeho vlastního já, dokázal v sobě najít novou motivaci. Dnes v osmatřiceti letech už nehraje jen za tituly, ale především pro své děti a lidi ve své vlasti. Chce po sobě zanechat odkaz, který nebude postaven pouze na trofejích, ale i na charakteru a pevných hodnotách.
„Pořád mě nesmírně baví trefovat tenisový míček a tělo mi slouží skvěle, takže nevidím důvod, proč v této cestě nepokračovat,“ uzavřel své vystoupení v projektu Generace bez pohybu.
Ponížení v monackém ráji: Medveděv se po historickém debaklu psychicky zhroutil
