Bouzková hladí, Valentová pláče. Česká bitva měla jednu vítězku, ale dvě hrdinky

Když vítězství pálí a porážka pálí víc

Livesport Prague Open přinesl čistě české semifinále – zkušenost proti talentu, rozvaha proti vášni. Sedmadvacetiletá Marie Bouzková měla na papíře výhodu, ale Tereza Valentová předvedla osm vítězných zápasů v řadě a hrála s duší hladového vlka.

Nakonec rozhodly detaily a křehké momenty druhého setu. Bouzková sebrala vedení 5:3, přežila tlak i vlastní nejistotu a dotáhla zápas k výsledku 6:4, 7:5. Ale první její kroky nevedly ke slavícímu týmu. Mířila k síti. K Tereze.

„Neplač. Finále si ještě zahraješ“

Slova, která Bouzková pronesla, nebyla jen útěchou. Byla předpovědí.

„Říkala jsem jí, že má velkou budoucnost. Jednou to finále přijde,“ svěřila se po zápase. Hlas klidný, oči dojaté.

Valentová se mezitím schovávala pod ručníkem. Nechtěla mluvit, slzy jí tekly proudem. Porážka bolela. Nejen kvůli výsledku, ale kvůli tomu, že cítila, že mohla víc. „Bolí mě tolik věcí, že to ani nechcete vědět. Sotva chodím.“

Zpět na nohy, zpět do bitvy

Třebaže se zdála zlomená, nakonec se vrátila. Klidnější, smířenější. Přiznala, že duel nezvládla, že byla pomalejší, unavenější. Ale přesto zanechala dojem – dojem hráčky, která může být jednou oporou českého tenisu. Už nyní je poprvé v první stovce světa.

Bouzková si teď chystá raketu na další český souboj. Ve finále ji čeká Linda Nosková. „Zítra to bude jiné finále. Ale doufám, že mi zůstala aspoň troška toho pocitu, co jsem měla, když jsem tady před třemi lety vyhrála,“ řekla tiše, jako by mluvila víc k sobě než k novinářům.

Dvě ženy, dva světy, jeden sport

Tenis někdy netrvá tři sety. Někdy trvá jeden pohled přes síť. Jedno slovo. Jedno gesto. A právě to se dnes odehrálo v Praze. Marie Bouzková sice vyhrála, ale to, co si lidé budou pamatovat, je její první krok po zápase – krok k soupeřce, která jednou půjde v jejích šlépějích.

Šílené tempo a zničení hráči. Fritz bouchl do stolu a zavolal po změně v tenisu