- Jan Matas ,
- 05. 05. 2025
top zprávy
Z antukových kurtů na pražský asfalt? Barbora Strýcová si v neděli dopoledne na vlastní kůži prožila, co to znamená uběhnout 42 kilometrů. A zvládla to ve stylu, který by jí mohla závidět nejedna profesionální běžkyně. Čas 3:18:38 je na maratonskou premiéru úžasný. Ale podle ní samotné to byla dřina jako hrom.
„Bolí mě nohy, jsem jako přejetá vagonem,“ upřímně hlásila na svých sociálních sítích.
Připravovat se začala už v listopadu. Na kurtu sice ukončila kariéru, ale jak se ukazuje dál, sportovní srdce v ní tepe dál naplno. Jenže těsně před startem přišla komplikace v podobě zlobivého kolena.
Na tři týdny musela úplně vysadit. „Poslední tři týdny jsem neběhala, protože mě zlobilo koleno. Hrozně moc mi pomohly prášky na bolest, které jsem si rozložila během závodu,“ popsala svůj zdravotní poker face.
A přesto doběhla. Ne jen tak, ale v tempu, které by většina smrtelníků nedala ani po letech tréninku.
„Nemůžu říct, že bych si to užila,“ smála se. "Byla to pro mě maratonská premiéra, takže jsem nevěděla, co čekat. Na to, že jsem si myslela, že to ani nezaběhnu, protože jsem měla zraněné koleno, tak jsem hrozně překvapená a ráda, že to takhle dopadlo.“
Jenže radost na fotkách nevypovídá o tom, co všechno si musela během závodu projít. A že těch krizí nebylo málo. „První byla na 25. kilometru, ta byla dost velká. Potom při 35. kilometru a pak na 38. kilometru,“ vypočítávala bývalá reprezentantka s přesností maratonské mapy bolesti.
Ale vzdát to? Ani na vteřinu. „Celou dobu jsem běžela. Jen na posledních čtyřech kilometrech tam byl takový minikopeček, tak jsem si říkala 'ty jo, tak to půjdu', ale nešla jsem, běžela jsem celý závod,“ říkala hrdě.
A právě v těch chvílích, kdy tělo křičí „dost!“, přišla pomoc zvenčí. Tisíce fanoušků podél trati, hudba, potlesk, transparenty. To všechno ji hnalo kupředu. „Fanoušků tam bylo strašně moc. Atmosféra byla fakt úžasná. Lidi hrozně pomáhají a ženou vás, aby to utíkalo. Hrála tam i muzika, občerstvovačky byly skvělé. I ty transparenty, co tam měli. Bylo to fakt hezký.“
Zasloužená medaile, zářivý úsměv, ale tělo totálně vyčerpané. Co dál? Je maraton jen zaškrtlé políčko na seznamu, nebo nový začátek?
„Je dost brzo, abych řekla, že poběžím znova, nebo ne. Teď se cítím fakt blbě, bolí mě nohy a jsem jako přejetá vagonem. Asi to někdy zkusím, ale vůbec nevím kdy. Chtěla bych třeba v Tokiu nebo New Yorku,“ přiznala s jiskrou v oku devětatřicetiletá rodačka z Plzně, jež už se nebojí ani výzvy, která začíná číslem 42 a končí bolestí ve všech svalech.
