Kdybychom my spadli na 14. místo, zaplatili bychom za to životem! zlobí se Keane na United

Bývalý kapitán kdysi hrdého klubu Roy Keane proťal mediální mlčení nemilosrdnou kritikou. „Kdybychom se my nacházeli na čtrnáctém místě tabulky, tak by za to někdo zaplatil životem,“ řekl neúprosně ve studiu Sky Sports, kde zavzpomínal na svou aktivní hráčskou kariéru, která znala jenom úspěchy a bojovnost.

Keanův hněv cítili nejen hráči, ale i každý kámen v ochozech. Dával jasně najevo, že přátelské poplácávání po zádech tu nemá místo. V klubu, kde trofeje bývaly normou, se teď mluví o zahanbujících porážkách. Ba co víc, United dost možná budou v této sezoně bojovat o záchranu v Premier League, a to mají jeden z nejdražších kádrů planety. Otázka zní: Je to varovný výkřik, anebo už jen truchlivý epilog?

Co se děje za oponou

Keaneova slova nejsou jen hrozbou; jsou varovným prstem, který ukazuje na hráče, trenéry i vedení. Tihle všichni nesou díl zodpovědnosti za nastalou situaci. Může to být nejhlubší dno, anebo start nové éry, protože někdy člověk potřebuje nejprve kleknout, aby si uvědomil, jak moc touží povstat. (Nebo by byl kdysi neporazitelný Manchester raději, aby se kritikové drželi zpátky?)

Hledání ztracené vůle

V srdci Old Trafford se vždy hrávalo o čest a o radost z fotbalu. Teď v jeho chodbách šeptají duchové, kteří pamatují doby Scholesových gólů a Fergusona udělujícího hodinové lekce týmům soupeřů. Keane přitom důrazně připomíná, že bez tvrdé práce a odhodlání se duch staré gardy nevrátí. Jak na to zareagují současní hráči? Postaví se realitě čelem, nebo nechají fanoušky nadále snít o ztraceném zlatém věku?

Nečekaná volba: Překonat či ustoupit

Pro klub tak slavný není žádný výsledek obyčejným neúspěchem, nýbrž šrámem do duše. Jedna prohra mohla bolet, druhá znepokojit, ale pád k pozicím, které dřív Manchester United neznal (jako je třeba nynější boj o udržení), to už je jiný kalibr. I fanoušci, rozmazlení roky pohárových triumfů, těžko hledají slova. Keane jim je ale našel, byť palčivě a nekompromisně. „Tady to chce přístup, ne omluvy.“