GLOSA: Vémolovo odcházení. Nejtvrdší prohru kariéry obrátil v osobní vítězství

Odejít v pravý čas. Třeba Petr Čech či Pavel Nedvěd to dokázali, takový Dominik Hašek vůbec ne. A zajímavý příběh píše v tomhle směru i Vémola. Po oslnivé výhře v odvetě s Attilou Véghem odložil rukavice do středu klece s tím, že k návratu ho přiměje jen trilogie. Dojde k ní v červnu příštího roku opět v Edenu, mezitím ale Vémola kývnul na zápas vlastně hned dvakrát. Nejdřív svolil k odvetě s Pirátem Samuelem Krištofičem, jemuž chtěl vrátit šokující porážku, po jeho zranění dal zelenou k titulové bitvě i Fleurymu.

Když to udělal, mnozí si klepali na čelo. Vémola přijal bitku s rozjetým Irem, jenž se po svém příchodu zařadil mezi ty absolutní hvězdy Oktagonu, navíc je hladový a na vrcholu sil. I stylisticky bylo jasné, že ze všech možných adeptů na zápas s ním bude tenhle Terminátorovi sedět nejméně a v kleci se to jasně potvrdilo. Vémola byl pět kol zcela bezradný. Lidem ho muselo být líto, jeho nejsilnější zbraň se totiž naprosto otočila proti němu. I když Fleuryho dostal několikrát na zem, nedokázal ho tam vůbec udržet, psychicky to pro něj musel být ten nejnáročnější souboj v kariéře. Ano, i on dokázal Irovi vstát. Jenže co z toho, když v postoji na něj stačit nemohl a na zemi to bylo pořád stejné.

Tohle všechno si měl Vémola před zápasem správně vyhodnotit. Možná to i udělal, přesto se rozhodl do toho jít. Třeba chtěl lidem vážně ukázat, že coby šampion si soupeře nikdy nevybírá, jenže ona to není tak úplně pravda. Kdyby byl Vémola skutečně takový frajer, za kterého se vydává, už dávno by zápasil s Viktorem Peštou, který kvůli němu kdysi přestoupil do Oktagonu. Byl by to střet prvního se druhým Čechem, co rozrazili brány UFC. Zápas, jenž by fanoušky zajímal minimálně stejně jako ten Karlose s Patrikem Kinclem. S posvěcením Oktagonu ale Terminátor před Peštou kličkoval tak dlouho, až ten se sebral a odešel pryč.

Vémola zbit na domácí půdě: Hrdina, nebo poražený?

Nedává moc smysl, že do podobného risku šel Vémola až teď na konci své zápasnické dráhy, kdy už je dávno za zenitem. Že se o pás šampiona nechal připravit jen pár před měsíců před třetím duelem s Véghem. Byť jejich trilogie tím zase tolik neutrpěla a dřív nebo později by Fleury na trůn usedl stejně, Vémolův kredit logicky klesl. Ukázalo se, že kdyby podobně vybavené bojovníky dostával dřív, králem Oktagonu by se asi nikdy nestal. Není to kritika. Spíš potvrzení toho, proč Vémola chodil většinou se soupeři, co neuměli zem a hlavně měli v kleci váhový deficit. Pro střelce z Irska nic z toho neplatilo. A Karlos náhle neměl vůbec žádnou zbraň, kterou by ho mohl v boji ohrozit.

Na druhou stranu, i tak se s O2 arenou loučil jako král. Prokázal neskutečné srdce a zápas neukončil ani v momentě, kdy se otřesený doslova motal po kleci. Mnoho fighterů by to na jeho místě dávno vzdalo, Karlos to ale vzhledem k okolnostem udělat snad ani nemohl. Ještě nikdy mu totiž zaplněná hala nefandila tolik jako v neděli. Ještě nikdy mu neprokázala takovou lásku jako v bitvě, v níž od začátku tahal za kratší konec provazu. Ještě nikdy ho neodměnila za to, co vzhledem k typu jeho obvyklých zápasů neměla šanci tolik vidět. Tedy Karlosovou obrovskou vůli, s níž celý život dělal tenhle sport.

Vlastně to tak skončilo happy endem. A pokud Karlos v létě znovu zdolá Végha, bude tahle story kompletní.