Nejlepší současný český vzpěrač Jiří Orság vybojoval na olympijských hrách v Londýně skvělé sedmé místo, když v nadhozu překonal výkonem 239kg vlastní český rekord a ve dvojboji si vylepšil osobní maximum na 426kg. Jaromír Bosák si třiadvacetiletý talent nemohl nechat ujít a položil mu v rozhovoru několik zajímavých otázek.
Jste sedmý muž v olympijské soutěži v nejtěžší hmotnostní kategorii ve vzpírání, už se vám v hlavně rozložilo to krásné sedmé místo?
Začal jsem to vnímat po závodě, když jsem se sešel s rodinou. Dolehlo to na mě, protože z toho byli rozvášnění, takže jsem z toho byl taky hotovej, až mi ukápla slza. Teď už to vnímám trochu jinak. Nejdříve jsem byl trochu zklamaný z toho nadhozu, ale zpětně to vidím jako docela dost úspěšný závod. Druhými pokusy jsem se dostal na osobáky, na české rekordy a třetí pokusy byly dost na hranici osobáků, tam už to bylo hop nebo trop. Bohužel to nevyšlo tak snad příště.
Už za sebou máte spoustu úspěchů, ať už to byly juniorské šampionáty, světové nebo evropské a výborné výsledky jste přivezl i ze seniorských šampionátů, takže se dá říct, že ve vás našlo české vzpírání někoho, na koho se dá spolehnout.
Těžko se to soudí z mého vlastního pohledu, ale doufám, že jsem pro to vzpírání zatím udělal docela dost velkou práci a se svými výsledky jsem spokojený, takže doufám, že i všichni ostatní. A doufám, že se to někde projeví.
Vzpírání byla vaše první sportovní láska nebo jste zkoušel i něco jiného?
Nezkoušel jsem nikdy nic jiného. Vzpírání byl první sport, do kterého jsem se pustil a zůstanu u něj. Nepředpokládám, že se to někdy změní.
Vy jste hodně mladý kluk. Ročník 89, ale řekněte mi, jak jste vypadal, když jste byl opravdu špunt? Už byly vidět parametry, které odpovídají vzpírání?
Už v jedenácti, když jsem začal vzpírat, jsem na soutěži vážil zhruba šedesát kilo, pokud se dobře pamatuju. Což na jedenáctiletého kluka není úplně málo. Měl jsem vždycky předpoklady mít silné nohy. Vždycky jsem měl velké nohy, měl jsem i poměrně silné ruce takže se to postupem času vyvíjelo. Takže mi ty proporce zůstali do dneška.
I když jste dorostl do super tíhy, tak jste vlastně střízlík oproti vašim největším soupeřům, když jsem tak sledoval váhu u jednotlivých vzpěračů.
Je pravda, že jsem tam byl druhý nebo třetí nejlehčí a pak ti kluci vážili od 140 kg až do 170kg, tolik vážil ten vítěz. Nevím, jestli je váha úplně handicap, každý má nějakou svojí váhu a nemyslím si, že by mi to nějak překáželo v nějakém osobním rozvoji. Je to spíš o tom tu váhu dobře zpracovat a přizpůsobit tomu techniku.
Máte jednu velkou výhodu a to tu, že se nemusíte omezovat v jídle oproti některým ostatním sportovcům. Třeba boxerům nebo judistům. To vám musí závidět kolegové.
Nevím jestli mi závidí, ale každý je přizpůsobený na to co dělá. Pokud je někdo zvyklý si držet váhu a mít nějakou určitou stravu tak to asi tak nevnímá. Já si dám, na co mám chuť. Dal jsem si před závodem Macdonalda, protože jsem na něj měl chuť. Také vím z doby, kdy jsem shazoval na 105kg, že to pro mě byla dřina shodit pět, šest kilo, ale dalo se to, člověk si na to zvykne.
Je vzpěrač v super váze podroben tomu jíst zdravě nebo mu trenér řekne ať si jí co chce?
V přípravě se snažím dodržovat zdravou stravu. Soustředím se, abych měl určitý počet bílkovin, sacharidů. Takový základ pro každého sportovce, ale vyloženě se neomezuju. Když mám na něco chuť tak si to dám, každý den ale nemůžu valit bučky, tlačenky a podobně, ale jednou za čas si to dopřeju.
[caption id="attachment_17681" align="alignnone" width="494"]
Jiří Orság[/caption]
Co se vzpírání týče jsem laik. Pro mě byla posilovna vždycky dům hrůzy, ale právě proto, že jsem laik tak slýchám, že jsou na tom velmi dobře Asiaté a to proto, že mají velmi krátké ruce.
Může to tak být, ale spíš si myslím, že Asiaté například Korejci, Japonci, Činané jsou perfektně disciplinování a mají perfektní trenérské střediska, trenéry a zázemí. Takže si myslím, že toto přispívá k tomu, že jsou světové špičky, ať už je to atletika, vzpírání a jiné sporty. Myslím, že ta disciplína dělá hodně.
Talentu máte určitě nepřeberně, ale bez dřiny vám bude k ničemu, zvlášť v takové disciplíně jako je vzpírání, protože tam to bez těch nazvedaných tun nejde. Jak vypadá vzpěračův trénink. To musí byt docela nuda ne?
Přes zimu se můžeme věnovat atletice, posilovně, zkvalitnění hmoty. Člověk se může uvolnit a dělat si v podstatně na co má chuť. Není to takové svázané, než když jste tři měsíce před tou vrcholovou soutěží. Kdy se věnujete jen trhu, nadhozu, pozvedu a dřepům. Tam není moc na výběr. Člověk se musí věnovat jen tomu jednomu a vše ostatní jde bokem. V tuto chvíli se to stává dost stereotypním, ale člověk si zvykne.
Vaši přítelkyni je taktéž vzpěračka Pavla Kladivová a teď si říkám, že je to výborné pro budoucí domácnost. Nebudete potřebovat stěhováky, spoustu toho, na co já si volám lidi, zvládnete sami.
Tak možná je to výhoda. Opravdu když jsme si zařizovali byt tak jsme si vystačili sami, ale rozhodně to není ten hlavní důvod, proč bychom spolu měli být.
Není to úplně obvyklé, aby se člověk setkal se vzpěračským párem. Mluvíte neustále ráno, večer o vzpírání?
To rozhodně ne. Když jsme doma tak se o vzpírání vůbec nebavíme. Tedy když pominu období teď před olympiádou, to bylo docela hlavní téma, ale jinak řešíme takové věci na tréninku, ale doma se věnujeme spíše jiným věcem.
Máte za sebou evropské, světové šampionáty byl to velký rozdíl přijet na olympijské hry?
Byl to rozhodně rozdíl v tom, že je tady úplně jiná atmosféra. Když přijedete na Evropu nebo svět tak jsou tam jenom vzpěrači. Tady potkáváte spoustu jiných sportovců z různých odvětví. Člověk se seznámí s novými lidmi a má možnost se podívat na jiné sporty živě, což normálně příliš nemá. Je to nesrovnatelně lepší.
Pro klasického diváka byli zajímavé průstřihy do zákulisí. Takové kouty zase tolik neznáme. Co vám říká trenér, když jdete dejme tomu na český rekord.
Abych řekl pravdu, tak ani moc nevím. Ve chvíli když začnu závodit tak už se soustředím jenom na sebe. Vnitřně si promítám, co mám dělat a ty rady už moc nevnímám.
