Král Kazu, poslední samuraj na trávníku: Začínal v éře Maradony, končit nehodlá ani v digitálním věku

Představte si svět, kde fotbalovým bohem je Diego Maradona a jeho „ruka boží“ právě šokovala Anglii. Svět, kde ještě neexistuje internet, jak ho známe, a největším hitem v kinech je Top Gun. Přesně v tomto světě, v roce 1986, podepsal svou první profesionální smlouvu patnáctiletý Japonec Kazuyoshi Miura. A teď si představte, že ten samý muž stále hraje. A co víc, plánuje hrát dál. Mnohem dál.

Slib, který ohromil svět

Scéna je prostá. Žádné nablýskané tiskové konference, jen upřímná slova muže, který viděl ve fotbale všechno. V 58 letech coby hráč týmu Atlético Suzuka ve čtvrté japonské lize pronesl větu, která obletěla planetu. „Za dva roky mi bude 60. Až uvidím, že už to dál nejde, skončím. Ale přiznávám, hrozně rád bych pokračoval do osmdesáti.“

Není to vtip ani marketingový trik. Je to vyznání muže, pro kterého fotbal není práce, ale samotná podstata existence. V době, kdy hráči končí kariéru kolem pětatřicítky, aby si užívali zaslouženého odpočinku, Král Kazu posouvá hranice představitelného.

Cesta časem: Z Maradonova stínu do éry TikToku

Jeho kariéra je jako kronika moderního fotbalu. Jako teenager opustil Japonsko a sám se vydal do Brazílie, aby se naučil hrát fotbal v jeho kolébce. Stal se prvním Japoncem, který hrál v italské Serii A za Janov, a střílel góly za národní tým v době, kdy byla většina současných hvězd ještě na houbách. Byl průkopníkem, ikonou, která v 90. letech pomohla zažehnout fotbalovou horečku v Japonsku.

Jeho slavný „Kazu Dance“, vítězný taneček po vstřeleném gólu, se stal legendárním. Hrál v pěti různých dekádách (80. léta, 90. léta, 00. léta, 10. léta, 20. léta). Viděl vzestupy a pády říší, změny pravidel, nástup videa i sociálních sítí. A přesto všechno zůstal. Věrný trávníku a kulatému nesmyslu.

Co pohání motor, který měl dávno vychladnout?

Co nutí téměř šedesátiletého muže podstupovat každodenní tréninkový dril v nižší soutěži, daleko od světel ramp a milionových odměn? Odpověď je až banálně prostá: čistá, nefalšovaná láska ke hře.

• Vášeň, ne peníze: Jeho motivací už dávno není sláva ani bohatství. Je to vůně čerstvě posekané trávy, pokřikování v šatně, pocit napětí před zápasem.
• Železná disciplína: Jeho dlouhověkost není náhoda. Dodržuje přísný režim, vstává v pět ráno a jeho jídelníček sestavuje osobní nutriční specialista.
• Symbolika: „Král Kazu“ se stal symbolem toho, že věk je skutečně jen číslo. Ukazuje, že s dostatečnou vůlí a vášní lze překonat hranice, které ostatní považují za nepřekročitelné.

„Tajemstvím není nic jiného než tvrdá práce a vášeň,“ svěřil se na nedávné tiskové konferenci. A právě tato slova rezonují nejen u fotbalových fanoušků.

Král ve skromném exilu a jeho poslední tanec

Atlético Suzuka není Real Madrid. Japonská čtvrtá liga není Liga mistrů. Ale možná právě proto je jeho příběh tak silný. Kazu nepotřebuje obdiv mas, aby pokračoval. Hraje, protože nemůže jinak. Protože fotbal je jeho jazyk, jeho vzduch.

A tak zatímco se svět točí dál, v jednom malém japonském klubu se chystá psát další kapitola jedné z nejneuvěřitelnějších sportovních ság. Jestli skutečně vydrží hrát do osmdesáti, je ve hvězdách. Ale už teď je jisté, že až jednou Král Kazu naposledy zatančí svůj vítězný tanec a pověsí kopačky na hřebík, fotbal ztratí jednoho ze svých nejvěrnějších a nejoddanějších rytířů.

Trpišovský válcuje Evropu. Slavia doma předčila Manchester City, Liverpool i Barcelonu