Jaromír Bosák vyzpovídal H+H: Sestry Willimasovy jsou velké hvězdy, s nikým se moc nebaví

České tenistky Andrea Hlaváčková a Lucie Hradecká předvedly na olympijských hrách v Londýně skvělé vystoupení a odměnou jsou jim krásné stříbrné medaile. Jaromír Bosák si pochopitelně nemohl nechat ujít možnost obě hráčky pořádně vyzpovídat a probrat s nimi jejich čerstvé pocity a třeba i názory na slavné sestry Williamsovy. Dobrý den dámy, už jste si taky prošly martýriem gratulací, poděkování a rozhovorů, vypadáte trošku unaveně, možná více než po té čtyřhře. Hlaváčková: No rozhodně to bylo náročnější než jakýkoliv tenisový zápas, to co proběhlo po tom, ten zájem fanoušků, fotografů a médií je těžký, ale je to pro nás příjemné. Je to pravda, protože za sebou máte úspěchy na různých tenisových turnajích a teď přijde ten olympijský a z Vás se staly zachránkyně české tenisové výpravy, ať chcete nebo ne. Hradecká: Tak jsme rády, že jsme držely tu vlajkovou loď do poslední chvíle, co to šlo. To, že se nám povedlo finále, bohužel jsme nedosáhly na tu nejlepší medaile, ale pro nás má tuhle také cenu zlata. Dají se vůbec sestry Williamsovy porazit? Hlaváčková: No na tý trávě, kdyby měly špatnej den, tak možná, ale spíše zatím ne. Říkala jste na trávě, ale to říkala spousta hráčů a hráček, že to byl rozdíl oproti Wimbledonu. Hlavně v závěru turnaje kdy už byly kurty poměrně zdevastovaný. Hlaváčková: Kurty nebyly na konci v moc dobrém stavu, to že se hrálo tři týdny po Wimbledonu na nich zanechalo následky, bylo to takový oraniště no, centr kurt trochu držel, ale vzadu už to bylo vyšlapaný, byla tam hlína. Dá se vůbec potom spoléhat na nějaký regulérní odskok? Hradecká: Vzadu určitě ne, i když ten kurt ty míče by se měly co nejlíp umisťovat a ke konci turnaje už to bylo docela vabank, ale ta tráva je nevyzpytatelná i když je úplně nová. Znáte se dlouho? Hlaváčková: My se známe od mala no, od mladších žákyň bych řekla, že jsme se potkávaly a blízké kamarádky jsme nějakých pět let. A kdo byl lepší v té žákovské kategorii? Hlaváčková: Já si nedovedu odhadnout, Lucka je o rok starší takže byla v ročníku jinak a nikdy jsme se úplně neporovnávaly a potom  už se to nějak ani neřešilo, nikdy jsme neměli šanci se úplně porovnávat. Jak to vypadá na ženském tenisovém okruhu. Z pohledu muže, promiňte mi ten výraz, se očekávají různé drby a podobné věci nemyslíte? Hradecká: No nemyslete si, že tohle na okruhu ATP nevidíte, někdy je to ještě horší. Tak samozřejmě to nejde, tohle musí vždycky zůstat uvnitř šaten, to se nemůže ventilovat ven, ale i kluci dokážou pěkně mezi sebou štěbetat, ne jenom ženy. Já mám docela ráda smíšené turnaje, najednou se to začne míchat a je to zajímavé. A co se týká té rivality mezi ženami, je to hodně cítit? Hlaváčková: Já teda osobně to cítím dost. Je tam vždycky znát, když se někomu daří, jak se cítí dobře. Pak ty ostatní mají období, kdy se jim nedaří, tak je to na nich opačně znát. My holky si navíc ještě hodně závidíme navzájem. A co si závidíte, kluky? Hlaváčková: Já si myslím, že máme s Luckou šťastný, zdravý život, plný super lidí, přátel a rodiny. Takže nemáme moc co závidět, ale každý tam na tom není tak dobře a asi závidí. Závidí úspěch a někdy i toho přítele. Na vás šlo vidět, že jste se bavily turnajem a to i ve chvílích kdy se vám tolik nedařilo. Hradecká: Chvilkami nám nebylo do smíchu. Někdy jsem cítila beznaděj, například když mi tam Serena a Venus servírovaly servisy, za kterými jsem se jenom otáčela. V hlavě jsem si jen říkala kam to dostanu jestli doprava nebo doleva. Jaké jsou Williamsky v šatně v době kdy se nehraje? Mám takový pocit, že mají svůj svět, že s nikým moc nepečou. Hlaváčková: Ony už jsou takový hvězdy, že se drží hodně stranou. Většinou mají kolem sebe jen svůj tým a s nikým se moc nebaví, ale když se k nim člověk dostane blíž tak někdy dokážou být docela fajn, ale já osobně mám raději Venus, která je upřímnější a víc nohama na zemi. Serena je hodně extravagantní, středem pozornosti, takovej typ, který je rád na výsluní. Lucie, vás teď čeká další velký turnaj. Jak si budete zvykat na nový povrch. Teď jste odehrála poměrně dost zápasů na trávě a teď to bude beton. Hradecká: Musím říct, že docela nemáme problém s tím přejít z trávy na beton, jelikož na betonech jsme už odehrály minimálně tři měsíce za letošek. Takže člověk si na ten povrch zvykne daleko snadněji, než když přijede na trávu jednou za rok. Není to tak strašný. Spousta lidí, když musí hodně létat, má problémy s časovými posuny. Vy spíte dobře? Nevadí vám to? Hlaváčková: Já chodím ať jsem kde jsem pozdě spát a nerada vstávám a je mi jedno o jaké časové pásmo se jedná. Jsem takový noční pták. Kam mě postavíte, tam to hned vstřebám, teda kromě Austrálie. Hradecká: Mě druhým jménem říkají medvídek, takže já dokážu spát pořád a vůbec mi to nedělá problémy. Musely jste se vyrovnat s tím, že už je situace jiná než před léty. Dneska jste brány za velice dobrý deblový pár a už jste ve většině zápasů favoritkami. Je to trošku jiný náhled na věc. Hlaváčková: Myslím si, že tenhle pocit ve špatném světle jsme si užily v loni po French Open. Tam jsme prohrály hned v prvním kole. Bylo to tam takové probuzení. Ale letos nám to moc šlo, takže si to tak nějak dokazujeme, když je to potřeba. Spíš mě zajímal pohled v hráčské kabině, když tam přijdete, jestli najednou necítíte, že to utichne. Hradecká: Ne, v šatně ne. Ale na kurtě cítíte, že nějaký respekt mají. Samozřejmě, že se člověk musí snažit, ale už nějak navrch má. Hlaváčková: Je to takové, že třeba zahrajeme nějaký dobrý výměny, s kterých bychom se radovaly, ale ty soupeřky už to berou jako, že tak hrajeme normálně. A vymýšlejí jak na nás vyzrát. A zbytečně si to komplikují. Děkuji vám za rozhovor a doufám, že těch krásných výměn, které vám už půjdou úplně běžně, bude ještě víc a těch zázračných bude čím dál tím víc a že nám uděláte ještě spoustu radosti.