Hledat ve světě sportu nějakou velkou spravedlnost je holý nesmysl. Tady neplatí pravidlo, že vždy vyhrává ten, kdo si vítězství zaslouží více. Kdepak. Sport je kouzelný mimo jiné i v tom, že z výhry či titulu se mohou radovat i ti, kteří byli horší než soupeř, ale měli více štěstí. Něco podobného bylo k vidění i v sobotním mnichovském finále Ligy Mistrů. Borci Chelsea zvedli nad hlavu vytoužený pohár, ačkoli je Bayern jasně přehrál. Měli několikrát hodně namále.
Ale co naplat. Během zápasu dokázali využít svoji jedinou velkou šanci, poté kouzli Čech při Robbénově penaltě a nakonec v rozstřelu byly nervy reprezentantů londýnského klubu pevnější a nohy přesnější, než v případě svěřenců Juppa Heynckesse. To, co Chelsea předváděla, nebylo moc ke koukání. Obrana, obrana a zase obrana – a sem tam nakopnout balón na Drogbu, však on už si nějak poradí.
Ve finále to nebyla žádná náhoda. Podobně se „Blues“ prezentovali hned od Di Matteova příchodu na lavičku. Pravda, proti Barceloně se k tuhé defenzivě přiklonily i jiné týmy. Ale Barca je výjimka.
Čekal jsem, že ve finále proti Bayernu bude Chelsea přece jen hrát trochu více útočněji a pro lidi, ale spletl jsem se. To ale neznamená, že bych tvrdil, že si titul nezaslouží. Londýňané vyhrávali, postupovali až do finále, které pro ně dopadlo na výbornou. Jak známo, historie se neptá jak, ale jestli.
Kdo si dneska vzpomene, jak příšernou defenzívou se prezentovali Řekové na mistrovství Evropy 2004? Možná tak český fanoušek vzhledem k semifinálové porážce, ale jinak ? Evropa si pamatuje, že řecký tým šampionát vyhrál a tím to hasne. Totéž se týkalo pro změnu českého výběru v roce 1996 v Anglii. Žádná nádhera, ale účel světil prostředky. Krása a ofenziva musela jít stranou a dodnes převažují pochvalné komentáře o vystoupení Uhrinova týmu.
Nejinak to bude u Chelsea. Počítají se jen výhry. Ta poslední může být rozloučením pro celou řadu hráčů, kteří zřejmě opustí Stamford Bridge. Takovéhle sbohem, to si nechám líbit.
Váš Míra Bosák
