S takovými soupeři se dá hrát na jedné noze, řekl Mirančuk po rekordní výhře Ruska nad Brunejem. Jeho hráči oslavili vysokou prohru ve striptýzovém baru

Ruská fotbalová reprezentace zažívá nelehké období. Už více než dva a půl roku neodehrála žádný soutěžní zápas a před pár dny bylo rozhodnuto, že se nebudou účastnit ani mistrovství světa 2026. Kvůli mezinárodní izolaci si Rusko domlouvá pouze přátelské zápasy se zeměmi, které nepodporují sankce za invazi na Ukrajinu. Tyto zápasy však často budí rozpaky, a to i mezi samotnými Rusy. Například nedávný duel s týmem Bruneje vyvolal spíše posměch než nadšení. Na stadion v Krasnodaru dorazilo téměř 30 tisíc fanoušků, aby sledovali drtivé vítězství Rusů 11:0, což je nejvyšší výhra v historii jejich reprezentace. Hráči však sami výsledek příliš neoslavovali. „S takovými soupeři se dá hrát na jedné noze,“ poznamenal záložník Alexej Mirančuk pro server. Bývalý sovětský reprezentant Jurij Gavrilov byl ještě přísnější. „Národní tým mohl vstřelit ještě víc gólů. Brunejští hráči vypadali, jako by poprvé viděli míč,“ citoval jej deník Sport Express.

Hráči Bruneje navštívili striptýzový klub

Brunej, který je na 184. místě světového žebříčku FIFA, navíc do Krasnodaru nepřivezl své nejlepší hráče. Jak uvedl Sport Express, většina původní reprezentace už měla naplánovanou dovolenou, takže místo nich hráli amatéři, například policisté a hasiči. Po zápase si brunejští fotbalisté vyrazili do místního striptýzového klubu, což zachytily i sociální sítě. Média informovala, že si objednávali drahé lihoviny a vodní dýmky. Brunejský fotbalový svaz přitom podobnou zábavu zakazuje, a tak je otázkou, zda jejich noční flám nebude mít dohru. Zápasy s podobnými exotickými soupeři jsou však pro Rusko nutností. Po invazi na Ukrajinu je FIFA a UEFA vyřadily ze všech mezinárodních soutěží. Ani hypotetické stažení ruských vojsk z Ukrajiny by situaci pravděpodobně nezměnilo. Rusko nyní hraje proti zemím, jako je Vietnam, Irák, Írán nebo Sýrie, protože lepší soupeře nenajde. Úterní duel proti Sýrii ve Volgogradu je dalším příkladem toho, jak se ruský fotbal ocitl na okraji mezinárodního dění.

Brečel jsem s hráči po závěrečném hvizdu, přiznal po historickém úspěchu šéf fotbalu v San Marinu Marco Tura