Vzpomínka na hodně staré časy. Z Vratislavi se dnes zase stane české město. Nebo alespoň z poloviny. Lucemburkové se nestačí divit. Na rozhodující mač o postup do čtvrtfinále se podle posledních zpráv vypráví z obou zemí co má ruce a nohy.
Jak Poláci tak Češi berou slezské hlavní město útokem, jakoby měl být stadion a přilehlé okolí nafukovací. Zdejší tisk spekuluje, že dnes dorazí do města 130 000 (!) lidí. Což je tak dvacet procent stálých obyvatel. A nejenom od nás se hrne přílivová vlna. Speciální vlaky jsou hlášeny z Varšavy, Štětína, Gdyně i dalších polských měst. Místní organizátoři raději narychlo instalují další velkoplošné obrazovky na volná prostranství, protože mají strach, že se jim taková síla lidu nemůže vejít na oficiální fanzóny.Hospodští a hoteliéři si mnou ruce. Méně šťastní už budou ti, co stráví cestu ta volantem. V kolonách na zdejších silnicích to nebude nejzábavnější odpoledne. A to je klika, že je sobota, takže hustota civilního provozu bude minimální. Ten fotbalový si ale vystačí sám.
Popravdě, nedovedu si zase tak úplně představit, že bych se sebral, jel nějakých pět hodin autem nebo autobusem a pak si sedl za stůl kdesi ve Sportbaru. To nemá velkou logiku. Na pivo a na fotbal můžu jít doma daleko pohodlněji. Nebýt ve Vratislavi pracovně, trávil bych dnešní večer s kamarády zřejmě v pražské Olympii, v naší jakési sportovně-televizně-
pivní základně. Ale někdo to má jinak a trmácí se do Polska, i když naděje na sehnání lístku je minimální. A také rostou ceny všeho okolo. Hotely i hostely hlásí na rozdíl od termínu prvních dvou zápasů ve Vratislavi vyprodáno i přes to, že ceny pokojů vyletěly během posledních hodin až někam k oblakům. Nebylo ničím neobvyklým, že obyčejný pokoj ve
slušném hotelu, stojící běžně okolo 250 zlotých najednou přes noc koštoval desetinásobek. Pár volných lůžek prý hlásí nejluxusnější hotely, ale jelikož jejich cenový interval začínal někde na 1400 zlotých, nejsou určeny pro normální turisty. Napakovat se hodlají i majitelé hostelů. Kdo to kdy viděl, aby se v podobných zařízeních platilo za noc 400 – 500 zlotých? Vynásob šestkou a budeš se divit ještě víc. Volná ruka trhu má pré.
A to i v sektoru služeb ryze privátních, tedy erotických. I kněžky lásky se nemohly dočkat šampionátu, aby do roztrhání těla, pochopitelně svého, mohly sloužit fanouškům. Kluby zaměřené na splnění intimních tužeb rozjely před mistrovstvím Evropy velké náborářské akce. Inzeráty v novinách typu : Hledáme padesát dívek na výpomoc během EURO 2012, odměna vysoká, nezmeškej svou šanci, spolupracujeme se všemi kvalitními hotely ve Vratislavi, garantujeme odměnu za jednu noc ve výši 3000 zlotých, za celý měsíc minimálně 30 000 zlotých - nebyly výjimkou. Ještě dnes jsou k vidění v novinách i časopisech. O tom, že nejde o práci ve skladu ovoce a zeleniny nebo v pekárně vcelku jasně hovoří ilustrace i názvy podniků. Amorův šíp, Clementine…Zájem je. Podle reportáže polských kolegů jsou
k mání profesionálky, ale také velké procento studentek a žen v domácnosti, které si hodlají přivydělat právě jen přes fotbalový karneval. Tedy, alespoň to tak uváděly dvě slečny se zakrytým obličejem v rozhovorech. Jenom, aby se z práce nestal koníček. Kromě klasického platu jsou významnou složkou příjmu i provize, když má slečna službu přímo v klubu. Za to, že hosta vůbec přivede 40 zlotých, pokud ho přiměje ke koupi lahve šampaňského tak si může přilepšit o 150 zlotých. A peněženka se vesele plní. Vezmeme-li v potaz, že klasická pracovní doba je od osmi večera do čtyř, někdy do šesti ráno, musí závidět i odborářští bossové.
Podle zdejších lehkých dam jsou nejlepšími klienty Rusové. V tom se shodnou s taxikáři. Jakkoliv nejsou právě Rusové v Polsku milovaní, obchod je obchod. Utrácejí totiž ze všech nejvíc, nežádají účtenky a nechávají velmi pozoruhodné spropitné. Navíc prý, alespoň jak jsem zaslechl, když už se vydají do erotického či striptýzového klubu (což je většinou jedno a to samé), především statečně konzumují po ruském způsobu. Láhev střídá láhev, chybí jen šavle a nějaký ten souboj. Když ruští bohatýři dojdou k názoru, že je doba vhodná k akci nahoře na pokoji, jsou prý většinou ve stavu, který se v češtině dá charakterizovat několika výrazy, nepřesnější by asi byl, že jsou na plech. Takže sotva se dopotácejí k posteli nebo koupeli, tam zvládnou menší rozcvičku a tím většinou maňáskové divadlo končí, protože hlavní hrdina se nehodlá dostavit na scénu ani po několikerých opakovaných výzvách a z komorní činohry pro dva až tři herce se rychle stává divadlo herce jednoho. Nu vot, tak se Voloďa alespoň hodinku prospí za pořádné peníze a zase může jít s dobrým pocitem, že si pořádně zautrácel. Třeba může ještě dopít to, co zbylo na stole. To se to pak děvčatům dělají dvanáctky. Neříkám, že jsem podal popis přesně sedící na všechny ruské hosty. Přece jen, nepodnikl jsem s nimi žádnou podobnou výpravu – za ty naše diety by mně asi sotva otevřeli dveře a máchat kartou v ruce asi také není nejlepší způsob, jak se propracovat do centra dění. Určitě jsou i tací ruští koníci, kteří v mezinárodní konkurenci předvádějí kvalitní výkony a reprezentují svoji zem na odpovídající úrovni. Ale jak jsem koupil, tak prodávám. Bez přirážky.
O českých zákaznících se v této souvislosti nemluvilo. Tady by spíše byli kompetentními výčepní z podniků kolem Rynku. V nich prý Češi vykazují vpravdě nestandardní výsledky. No, aby ne. Našinec trénovaný na silná česká piva se musí při konfrontaci s místními značkami cítit jak dřevorubec při kácení rybízových keříčků. Sám dobře vím, jak klouže
dobře ošetřená plzínka do krku, když na obrazovce probíhá napínavý zápas. To ani nestačíte počítat, kolikátý že to půllitr před vámi přistál. Oni to za vás na konci seance stejně udělají číšníci a leckdy vycházejí na světlo světa nečekaná čísla. Kvůli takovým divákům jako jsem já, se vlastně vůbec nedá brát vážně měření sledovanosti sportovních pořadů. Kdo na ně, pokud jde o velké fotbalové a hokejové akce kouká doma v obýváku ? Většina národa vyráží do ulic a na různá náměstí, aby si zápasy užila v pospolitosti stejně smýšlejících. Když se české zápasy na letošním šampionátu podle posledních informací pohybují kolem milionu diváků a 44 procent je share, tedy podíl na celkovém počtu zapnutých televizních přijímačů, soudím, že minimálně dvacet procent falíruje. A dneska, protože je víkend, hodně teplo a
hraje se o bytí a nebytí, vydrží doma opravdu málokdo.
Od rána polská média, tedy hlavně televize a rádia burcují zdejší kibice a zároveň samotné hráče. Podle toho co poslouchám, z českého týmu nejde žádný strach, je k poražení, nic tady nepředvedl…bla,bla,bla. To uvidíme večer, holenkové. Podle mne musí být polský nároďák pod nesmírným tlakem. Už jenom to, že musí vyhrát, zatímco Rosickému a spol. by mohla stačit remíza, je hodně důležitým faktorem. Na ME toho Poláci, na rozdíl od světových šampionátů, moc nedokázali. Letos hrají závěrečný turnaj teprve podruhé a to jen díky tomu, že jsou pořadatelskou zemí. Při svém prvním startu nepostoupili ze skupiny, tak by rádi poněkud poopravili historii. To může být pořádně těžké závaží, které tlačí k zemi.
Husto a hlučno bylo v celé Vratislavi, červenobílé vlajky, dresy, čepice zaplavily ulice, náměstí a parky. Plno bylo i v Českém domě, nervózní očekávání věcí příštích plnou parou zaháněla pípa rozžhavená do běla. Střídali se před ní ministři, významní a ještě více významní muži, manažeři, agenti (doufám, že jen hráčů), ti, jejichž životním cílem je být vidět, sem tam se připletla do fronty krásná slečna z doprovodu a také se dalo narazit třeba na herce Pavla Lišku, nebo dvojici Michal Suchánek a Richard „Geňa“ Genzer. Tyhle dva potkávám rád, byť ne příliš často. Nezklamali ani tentokrát, jejich historky, na něž bohužel nemám copyright, mi bezezbytku vyplnily půlhodinku čekání na taxi směrem ke stadionu. Když jsem odcházel, bolela mě bránice, protože byla v nepřetržité permanenci. Třeba ta, jak Geňa se Suchošem přijeli na sedmiboj a….ne fakt nemůžu, nezlobte se.
Ale i špatná zpráva se vmísila. Začalo se šuškat, že Tomáš Rosický dnes určitě nenastoupí, protože achilovka nedá povolení. Ukázalo se, že se nejednalo o poplašnou informaci, nýbrž o fakt. No, těbůch, říkal jsem si, to to fakt pěkně začíná. Cesta taxíkem na stadion se podobala cestě do hlubin červenobílé planety. V podstatě si nepamatuji, že bychom
potkali někoho, kdy by nebyl oblečen do červeného, bílého, eventuelně červenobílého dresu. Taxikář byl šprýmař a bavil se především tím, že z okénka pořvával na polské fandy „Češi do toho“. Pochopitelně, příliš pochopení nevzbudil, Poláci mu většinou odpovídali „Češi do domu“. Uvědomělý drožkář si stál na svém: „Jak, že byste měli jet domů, my vás tady potřebujeme, naši taxíkem moc nejezdí a můžeme vydělat nějaké peníze. Navíc, mě fotbal moc nebere, tak proč bych vám nepřál.“ Slyšet ho tak okolojdoucí…
Na krásný městský stadion s kapacitou přes 42 000 diváků dorazilo odhadem tak 18 000 českých fandů, ale na přesně trefené číslo si nedělám nárok. Logicky se dostavila i hodně silná skupina českých novinářů. Na jaký zápas by už také měli přijet. Ovšem jeden z nich, nejmenovaný letitý spolupracovník jistého soukromého celoplošného rádia měl smůlu. Jako
vlastník akreditace pro píšícího novináře, neboť pracuje i pro tištěné médium, načerno, přes mobilní telefon posílal do rádia živé reportáže z průběhu jednoho z předchozích zápasů. A to je malér, neboť jeho stanice nezaplatila ani floka za přenosová práva. Jenže si, chytrolín, neuvědomil, že všechny podobné excesy velmi pozorně monitoruje auditorská firma najatá UEFA. Sleduje vysílání audiovizuálních médií především v zúčastněných, ale i mnoha jiných zemích. A jakmile se objeví něco, na co nemá příslušná stanice nárok, přichází trest. V tomto případě okamžitá ztráta akreditace pro viníka, což sebou nese velké riziko toho, že už jí na akci pořádanou Evropskou fotbalovou federací v životě nedostane. Inu, dráždit hada bosou nohou se nevyplácí. Krást tím méně. V tomhle to mají tištěná média jednoduché. Nikdo po nich nechce žádné prašule za to, že mohou tisknout jakékoli množství článků a fotografií z podobných turnajů nebo třeba Ligy mistrů. Rádia, ale hlavně televize se prohýbají pod tím, kolik musí vytáhnout z kasy a poslat na účet UEFA, aby získaly práva na tu či onu akci. My jsme také dlouho nevěděli, jestli vůbec ČT zaplatí požadovaný obolus za letošní EURO. Jednání se táhla dlouhé měsíce, naštěstí to klaplo, takže se můžeme toulat po Polsku. No,
někdo hlavně po Ukrajině.
V tiskovém centru jsme se potkali s Pavlem Karochem, který přijel jako tradičně vlakem spolukomentovat české vystoupení. Společně jsme zažívali poměrně horké chvilky poté, co se dlouho nedařilo pořádně nakopnout komentátorskou skříňku. Nejprve se přes ní dlouho nešlo dovolat do Prahy a když už byly linky prošťouchnuty, stávkovala jedna sluchátka. Zkoušel jsem všechno možné, ale nic nepomáhalo.Vypínat, zapínat, přepínat, prosit, nakazovat i ignorovat, pořád nic. To jsou momenty, kdy se zdá, že se začátek přenosu blíží rychlostí světla. Nakonec se stalo nepravděpodobné. Krabici jsem spravil. Ale nechtějte vědět jak, protože to sám nevím. Techniku jsem přepral tajemným chvatem. Něco jsem musel někde zmáčknout či posunout a bylo po problému. Tvářit se vítězně mi ale bylo povoleno.
Zápas jsme prožívali jako dva schizofrenici. Na jednom ze dvou monitorů běžel český zápas, na tom druhém pro změnu řecko-ruský. První půlhodinu jsme po sobě jen tak s úděsem koukali, protože Poláci byli v prudkém dešti lepší, navíc jim čeští hráči vydatně pomáhali spoustou nepřesností. Rosický jednoznačně chyběl a já jsem začal přemýšlet o pomíjivosti
života pozemského. Nad hlavou začaly burácet hromy a blesky, až to vypadalo na reprízu včerejší doněcké bouřkové eskapády. Jakmile začal déšť ustávat, poznenáhlu se měnil obraz toho, co se dělo na hřišti. Čeští hráči se přestávali bát přihrát si do nohy, obejít protihráče vůbec si dovolit to, co mají natrénováno. Ve druhé půli už šlo o naprosto jednoznačně představení. Do jisté míry tomu pomohl fakt, že Poláci, stejně jako v obou předcházejících zápasech odešli po hodině hry fyzicky, ale to nemění nic na tom, že Bílkův výběr opanoval zápas a předvedl jeden z vůbec nejlepších výkonů za poslední léta. Byl jsem doslova unešený z výkonu Tomáše Hübschmanna. Do prvního utkání s Ruskem nenastoupil, proti Řecku byl skvělý a totéž zopakoval i dnes. Vypadalo to, že má v hlavě počítač – vždycky byl přesně tam, kde být měl. Výborným obranným zákrokem založil i gólovou akci, kterou po Barošově průniku a přihrávce zakončil Petr Jiráček. Na stadionu vybuchla bomba české radosti. Chvilku tma před očima a pak už jen nekonečné světlo a oheň. Před utkáním jsem říkal, že z logiky věci vyplývá, že gól může dát jen někdo, kdo nedávno hrál, nebo ještě hraje v Plzni. Stalo se. Dvakrát byl úspěšný Pilař a dvakrát Jiráček. Právě „Jirasovi“ takové úspěchy hodně přeju. Skromný kluk, který to vůbec neměl jednoduché, jenže tvrdě pracoval, dřel víc než ostatní a dneska se šplhá na fotbalový Olymp.
[caption id="attachment_15111" align="aligncenter" width="300" caption="Petr Jiráček je ve skvělé formě"]
[/caption]
Moc se mi líbil i Pilař, který připravil pravému obránci Pisczekovi vskutku netradiční večer. A taky Baroš. Takhle dobře a naplno nehrál v áčku pěkných pár let. Nejkritizovanější fotbalista posledních sezón konečně ukázal, co v ně pořád ještě dříme. Jistě, už to není ten expres, který frnknul jakékoli obraně desetkrát za poločas, musí hrát jinak, ale pořád dokáže být prospěšný. Když chce. Právě Milan mě určitě nemá dvakrát v lásce. Pár dnů před šampionátem vyšel rozhovor, který jsem poskytl jednomu z týdeníků a v titulku se objevilo : Baroš je arogantní a nikoho nepředběhne. Tak jsem se stal persónou non grata. Nejen u Barošů doma, ale i pro celou českou oficiální výpravu. Těžko ale vysvětlovat komukoli, že takovéhle spojení v inkriminovaném interwiev vůbec nepadlo. Editor zkrátka chtěl, aby se čtenář chytil právě na titulek, tak předvedl excelentní ránu pod pás. Tedy, ne že bych žil tím, abych si vytvářel v reprezentaci kamarády, to není můj styl. Ale tohle je zbytečný problém, který jsem nemusel řešit ani tolik já, jako kolegové ve studiu. Reprezentanti se nechali slyšet, že na rozhovory chodit nebudou, padala slova o tom, jak mi je potřeba zavřít hubu, cosi o rádoby odbornících, kteří nerozumí fotbalu, další výrazně peprnější výrazy netřeba reprodukovat. Nejsem vztahovačný, ať si každý říká, co chce, kdybychom měli naslouchat tomu, co o nás, novinářích obecně a komentátorech zvláště, povídají fotbalisté v šatně nebo někde v soukromí, červenáme se na sedm životů dopředu. Že nás nemilují a berou jako nutné zlo, je lety prověřená a přitom deformovaná skutečnost. Nakonec se situace ve Vratislavi přece jen uklidnila, já ovšem zůstávám na seznamu zločinců. Doufám, že na mě není vypsána odměna.
V rozhovoru – rozbušce jsem mluvil o tom, že když hráči nekomunikují s novináři, je to výraz arogance nikoli vůči samotným žurnalistům, nýbrž vůči fanouškům. Ti jsou zvědaví na jejich názory, dojmy, postřehy. A že právě Milan si podle mého hodně uškodil tím, že svoji komunikaci se světem českých médií posunul na nulu. Proto o něm český divák tolik neslyší, nevidí ho v televizních pořadech, když se něco přece jen dostane na stránky, bývá to často zpráva negativní a není možné ověřit ji na druhé straně. Tím pádem je mediální obraz takový, jaký je. Přitom měl „Bary“ našlápnuto, být miláčkem národa. Skvělé ME 2004, vítěz Ligy mistrů - kdo to může říci. Jenomže postupem času začalo jít všechno šejdrem. Sem tam nějaký malér, výkony v reprezentaci nebyly vždy na takové úrovni, kterou by fanoušci chtěli vidět, následná zloba právě na diváky nebo pisálky celou věc ještě eskalovala. A přitom si nemyslím, že Milan je špatný kluk, který by jezdil na repre jen proto, aby se viděl s kamarády a dali populární kafíčko. Jenom ho manažeři měli vést ve společenské rovině jeho kariéry poněkud jiným směrem a ne všechno špatné házet na novináře. Jen si vzpomeňte, jak odlišně byl veřejností vnímán jeho útočný parťák Honza Koller. Dodneška je českými fotbalovými příznivci milován. Chtělo to jen trochu jiný přístup. I na Barošovu rychlost se v rozhovoru pochopitelně dostalo. Je jasná věc, že se nedá čekat, že když je o osm let starší, že pořád bude utíkat komu chce a kdy chce, musel změnit styl hry. Ale na tom snad není nic špatného. To se nestalo jenom jemu. Ne, že by už nikoho nepředběhl, to je pochopitelně nesmysl. Ale nemůže to být to, co Evropa obdivovala v Portugalsku. Vůbec mi nepřijde, že rozhovor jako takový byl nějak extra kontroverzní. Baroše jsem nevychvaloval, to je svatá pravda, ale také jsem ho neukřižoval. Ale vyznění vzniknuvších řádek pod podivným titulkem se stalo červeným hadrem. Vzhůru na koridu.
Z tohoto pohledu pro mě nebylo dvakrát jednoduché komentovat český zápas o přežití na turnaji. Kdybych chtěl potvrzovat to, co vyšlo, musel bych se do Milana opírat. Kdybych byl naopak nekritický, divák si řekne, aha, dostal přes prsty, tak se snaží zachránit, co se dá. Nejlepší bylo tohle všechno pustit z hlavy a nestarat se o to, co si do myslí a dělat si práci po svém. Když se daří, jde to o dost jednodušeji. Pravda, když dali Řekové gól, zatímco ve Vratislavi byl stav stále 0:0, nevypadalo to dobře. V tu chvíli postupovali Rusové a Řekové. Z konečného výsledku museli být ovšem Rusové na mrtvici. U nich doma se po úvodním zápase ve skupině mluvilo o cestě minimálně do semifinále a teď tohle. Inu, pýcha předchází pád nejen v pohádkách. Tohle je jediná věc, která může Poláky aspoň trochu potěšit. Trošku mi to zase připomnělo Katowice 1976 - mistrovství světa v hokeji. Tehdy Poláci jako jasný outsider dokázali porazit nepokořitelného giganta SSSR. Se všemi tehdejšími hvězdami – Malcevem, Charlamovem, Jakuševem, Treťjakem…takovýhle tým dostal takovou ránu na solar, že se z ní nedokázal vzpamatovat. Skončilo to 6:4 pro Polsko. Co na tom, že nakonec Poláci po porážce s NSR 1:2 stejně sestoupili ? Noc po vítězství nad CCCP byla dlouhá, pilo se do rána. To hlavní bylo vykonáno a sestup ? To vzal čert. Dnes to není úplně stejné, protože Poláci dělali pro svůj tým a jeho úspěch všechno možné, navíc připravili i Čechům a dalším výpravám skvělé podmínky a přátelské prostředí, takže vyřazení bolí o dost víc. Ale Rus dostal na prd…!
Čeští fanoušci byli po závěrečném hvizdu blahem bez sebe. Od nepříjemné srdeční příhody je zachránil Michal Kadlec, který vyhlavičkoval míč mířící do prázdné branky zhruba deset vteřin před koncem. Poté už vyletěla nahoru stavidla radosti. Na rozdíl os Poláků, kteří se propadli do suterénu beznaděje. Ale musel jsem před nimi smeknout. Když čeští hráči obcházeli kolem tribun, Poláci jim byli schopní zatleskat. Tohle by se, bohužel, u nás nestalo. V Českém domě to jen zářilo. Největším lampionem byl předseda svazu Pelta. Bylo vidět, jak v něm pracují pozitivní emoce. Chvíli předsedou, postup do čtvrtfinále, operace Český dům získala ještě větší opodstatnění a partneři Fotbalové asociace rozhodně budou přístupní jednání o spolupráci na příští roky. Fotbal se už dávno nehraje jenom na hřišti. Tentokrát jsem se zdržel chvilku u pípy, dvě malá pivánka se se mnou rychle podělila o svůj výživný potenciál. Bylo potřeba.
Ještě jeden fakt mluví o polské pohostinnosti. Po zápase došlo k malému incidentu, popralo se jedenáct Poláků. Ovšem mezi sebou a s policií, nikoli, že by atakovali české fandy. Dokonalý přístup.
