Deník Míry Bosáka: Ševa je bůh

Z EURA se k nám dostala další část právě se rodícího Deníku Jaromíra Bosáka z Polska a Ukrajiny! Je tady opět skvělé počtení a Mírův typický pohled na věc. Bavte se a vychutnejte si jako první tento výborný materiál. Modré nebe bez mráčku, to si nechám líbit. Vypadá to, že bych dneska konečně nemusel zmoknout. Doposavad mohl mít člověk pocit, že se EURO koná v nějaké monzunové oblasti, kde je otevřené nebe na denním pořádku. Pomalu mi dochází oblečení, přece jen, denně moknout, nebo se propotit při honbě za letadlem, to garderobě nepřidá. Vzhledem k tomu, že sebou logicky nevozím hrst prášku na praní, těžko si vyperu. Normálně bych v takové situaci milerád přehodil odpovědnost na hotelovou prádelnu, ale to bych musel bydlet v ubytovacích zařízeních, které tuto službu nabízejí. Což se jaksi nedaří. A také bych se nesměl zdržovat na vybraných místech jen pár hodin, to by mě, když už by na praní došlo, hotelová služba těžko dohonila. A jelikož se mi nechce vydat se se špinavými svršky někam k řece a pomocí plochých kamenů je zbavit nejhorších následků pobytu, nezbývá mi než šetřit ošacení, co to jde. Nebyl by problém si nějaké triko koupit, ale už ho nemám kam dát. Zavazadla jsou plná k prasknutí. Po ránu jsem pocvičil orientační smysl. Bezpečně jsem zabloudil při cestě na snídani. Pouť hotelem opravdu stojí za to. Najít místo, kde bude host napojen a nakrmen, dá napoprvé dost práce. Když jsem namísto do restaurace vešel do sauny, pochopil jsem při pohledu na zpoceného objemného muže s knírem halícího se do ručníku, že ten mi chléb a máslo nenabídne a musím začít znovu. V hotelu Praha by ke kartě měli přidávat i podrobnou mapu vnitřního uspořádání. Ještěže jsem neotevřel dveře do dámské části sauny, to by hrozilo daleko vážnějším nedorozuměním. Zpropadený architekt. Cílem jeho projektu zřejmě bylo občana dokonale zmást a vyvolat v něm dojem, že bloudí středověkým hradem. Tomu napovídají venkovní i vnitřní stěny, tvářící se jako ze šestnáctého století. Kromě jiného na nich visí uzounké napodobeniny držáků na louče, prostě vypadá to všechno, najmě ve spojení s moderními blyštivými dekory opravdu pozoruhodně. Stejně jako číšníkův dotaz, když už jsem nalezl zdroj potravy, jestli hodlám začít sektem nebo červeným vínem. V osm ráno !? Nejsem carský důstojník. To bych vypadal brzy jako bárka ztracená v bouři a vodních vírech. Odpoledne mě čeká mač mezi Anglií a Francií, těžko bych ho mohl komentovat s jazykem obšťastněným alkoholovým importem. Respektive mohl, ale těžko by se tento experiment dal utajit. Nejsem poslanec či senátor, abych mohl mluvit do mikrofonu zlitý pod obraz a měl přitom jistotu, že se na mém pracovním a společenském postavení pranic nezmění. Takže čaj, prosím. To aspoň trefím zpátky, i když jsem si drobečky cestu neznačil. Ten, kdo nechal hotel postavit má Prahu, tím myslím město, určitě rád. Mimo jiné o tom svědčí, že v pokojích visí na stěnách reprodukce obrazů Vincence Morstadta, který zobrazoval zajímavá pražská místa v devatenáctém století. Já se koukám na Křižovnické a Václavské náměstí a musím přiznat, že chronicky známá místa vypadají krapánek jinak, než je člověk zvyklý. Vlastně si v hotelu, co se týče služeb, není vůbec na co stěžovat, jen škoda jeho ztvárnění. Při prohlídce nabízených televizních kanálů mám dojem, že Ukrajinci zdaleka tolik šampionátem nežijí jako Poláci. Ti věnovali turnaji hned několik televizních a rozhlasových kanálů, o novinách a časopisech ani nemluvě. Ukrajinská média jsou v tomto směru přece jen poněkud vlažnější. Možná, že průměr jim zvedá zdejší první kanál státní televize, to ovšem nemohu prozatím posoudit, protože televizní přístroj na mém pokoji číslo deset ho odmítá naladit. Aspoň jsem si přečetl informaci, že obveselení v podobě mistrovství Evropy přišlo Ukrajinu na deset miliard euro. To jsou strašné peníze. Ani je přitom nemusíte přepočítávat na koruny. Nové stadiony, dálnice, hotely a infrastruktura vůbec, to holt není levná záležitost. Býval bych tvrdil, že Ukrajina je zemí, která potřebuje spíše šetřit, než se pouštět do podobných furiantských dobrodružství. Zřejmě mám špatný ekonomický odhad. Aspoň, kdyby byly veškeré stavební práce dokončeny včas. Jenže to se také jaksi nepodařilo. Silnice, respektive dálnice, která měla původně spojovat všechna pořadatelská místa, zůstala ve své většině na papíře, její část obkružující doněcký stadion se sice dodělává, ale jelikož včera byla teprve kladena základová asfaltová vrstva, nepočítám, že by se po ní dnes proháněla nějaká auta. Na vině jsou prý třicetistupňové mrazy v zimě, během nichž se nedalo pracovat. Tak si říkám, že to muselo někoho opravdu zaskočit a překvapit, že zrovna tady v zimě mrzne. Když se bavíte s místními lidmi, tak sice EURO vítají, ale zároveň vám řeknou „ Jo, je to fajn, o Ukrajině se bude mluvit ve světě a pozitivní reklama nám neublíží. Ale co máme z toho, že když se postaví hotely, tak jde o pětihvězdičkové, v nichž stejně nikdy žádný normální Ukrajinec bydlet nebude ? Proč se nestavěly přístupnější a lacinější? A ani nechceme vědět, kolik stamilionů zůstalo za nehty těch, kteří stavební zakázky rozdávali nebo sami prováděli“. Podobnost se situací v Česku, zdá se, není čistě náhodná. Když se rozdávají velké balíky, supi se slétají. [caption id="attachment_15218" align="aligncenter" width="300" caption="Momentka z roku 1980? Nene, píše se rok 2012."][/caption] Trochu jsem to dneska přehnal. Sluníčko mě doslova vyhnalo ven, jenže mě taky kolem poledního při běhu pěkně vysálo. Měl jsem co dělat, abych ve studené sprše alespoň částečně obživl. No, nohám se nechtělo, ale musely se holky vypravit ke stadionu. Na záda tradiční dvanáctikilovou zátěž a hupky dupky na Saharu. Cesta je v podstatě jednoduchá. Z hotelu doprava, pak dlouho rovně, u hotelu Liverpool doleva a pak už po Prospektu Mira až k doněcké aréně. Třičtvrtě hodinka. Stadion vypadá, jako kdyby ho tu zapomněli návštěvníci z vesmíru. Takové jedno velké UFO. To ale nemyslím negativně. Kruhová stavba je rozhodně daleko hezčí než stadion ve Lvově. Kolem domácího stánku Šachtaru byl v nedávných měsících vytvořen pěkný park, v němž můžete pojíst, popít, prospat se na trávě, děti ocení i hřiště pro nejmenší a když budete mít náladu, můžete dojít skoro až k řece a prohlédnout si zdálky těžní věže. Tiskové centrum není součástí stadionu, tuto úlohu plní velký stan, ovšem klimatizací podchlazený tak, že se v něm nedá strávit ani minuta. Zvlášť, když jste propocení do poslední nitky a z čela vám neustále teče nepřerušitelný čůrek slané tekutiny. Rychle na stanoviště, tohle je o zápal plic. Jo, přijet vozem až k bráně, nechat se vysadit a po pár krocích se ocitnout ve světě médií, to by šlo. Jenže nechci, aby matička televize, holka jedna, kvůli mně zbankrotovala. Tak chodím pěšky – upřímně, při krátkých pobytech je to jediný způsob, jak se o jednotlivých městech alespoň něco dovědět. Příjemně mě překvapilo, jak vypadají komentátorské pozice. Jsou umístěny v kabinkách. Sice bez čelního skla, což je dobře, ale po stranách a hlavně vzadu jste odděleni od okolního světa. Vyloženě nesnáším, když si během přenosu někdo stoupne za mne, ruší mě to. V Doněcku zavřu dveře a nazdar ! Na šampionátu to nehrozí, ale na českých a moravských stadionech se stává, že klidně i během přenosu přijde borec pro podpis a moc se diví, že těžko mohu vyhovět. To je riziko našich pozic umístěných mezi diváky. Stačí pár žejdlíků a někteří ztrácejí smysl pro realitu. A není to v tom, že by člověk chtěl hrát Zagorku. Podpis, fotka, pokec, nic není problém, ale až po zápase. Jenže když máte mikrofon u pusy, těžko to můžete vysvětlovat. Domácí pořadatelé fungují opravdu dobře. Jen jednou jsem se na ně trochu zakabonil, když zastavili provoz kolem stadionu, aby byla volná nerušená cesta pro místní V.I.P. Ti mířili do svých lóží a asi by nepřenesli přes srdce, kdyby se jim pod nohy pletli poddaní. Takže i pracující novináři museli dost dlouho čekat, než prošla skupina o třiceti postavách. Hlavně ti ze západních médií příliš nechápali, co že se to děje. Inu, přece jen jsme dost daleko na Východě. Angličanům a Francouzům byla losem určena další historická bitva. Vztah těchto dvou zemí je poměrně dobře známý. Ale už není to tak vyhrocené, jako třeba v případě Holandska a Německa. Leč touha porazit a pokořit velkého soupeře je bezmezná. Jedno, jestli jde o fotbal nebo rugby. O nikom se v Anglii nevypráví tolik vtipů jako o Francouzích a naopak. Kořeny tohoto podivuhodného vztahu sahají daleko do minulosti. Dvě velmoci soupeřily o co největší vliv na chod světových dějin a používaly k tomu všechny dostupné a zhusta nepovolené prostředky. To, co nastínil Alexander Dumas ve svých Třech mušketýrech, to je jen slaboulinký odlesk historických bojů a třenic. Těch bitev a mrtvých, potup a vítězství, to musí nechat stopu v paměti mnoha pokolení. Kolem a kolem vzato, nakonec dopadli lépe. Angličané, protože jejich jazyk se stal takřka univerzálním dorozumívacím prostředkem na celé planetě, což Francouzi nenesou úplně lehce. Mají pocit, že i jejich mateřština by měla být jazykem světovým. To ale zůstalo jen zbožným přáním. Angličané přiletěli do Krakova a následně do Doněcka v řádně spráskané sestavě. Kvůli zraněním vypadli Barry, Lampard, Cahill, Rooney vzhledem k trestu z kvalifikace může poprvé nastoupit až v posledním utkání ve skupině. A nominován novým trenérem Hodgdsonem nebyl ani Rio Ferdinand, jehož mladšího bratra měl rasově urážet při vzájemném zápase John Terry. Soudní pojednávání přijde na řadu až po mistrovství Evropy, vzhledem ke klimatu v týmu se rozhodl trenér pro Terryho a ne pro Ferdinanda. Aby vedle sebe nastupovali ve stoperské dvojici takhle znesváření muži, to kouč nehodlal riskovat. Není to fér vůči Ferdinandovi, Terry měl ale lepší karty. Tak jako u bývalého trenéra Capella, když si obránce Chelsea několikrát zaskotačil s manželkou spoluhráče Wayna Bridge. Byl z toho velký skandál, v reprezentaci ale kvůli němu skončil Bridge, který si nedokázal představit, že bude sedat ve stejné šatně jako Terry. A to bývali dlouholetými spoluhráči i v Chelsea. Ach ty hormony, ty cvičí s leckým. [caption id="attachment_15211" align="aligncenter" width="249" caption="Wayne Bridge by už asi na pivo s JT nešel."][/caption] Francouzi se vydali na cestu za navrácením dobrého jména. Malér z jihoafrického MS je ještě v živé paměti. Anelkagate, vzpoura proti trenéru Domenechovi (upřímně řečeno zas tak moc nepřekvapila, Domenech je hodně divný pavouk), totální fiasko na hřišti a rozčarování skloubené s hněvem mezi fanoušky. To byl výsledek africké cesty. Dnes už je to ale jiný tým. Práci trenéra vzal Laurent Blanc, mistr světa z roku 1998. A to je jiná váha. Daří se mu přebudovávat mužstvo, od podzimu 2010 jeho svěřenci neprohráli, dařilo se jim i v posledních přípravných zápasech. Duel Albion kontra sladká Francie skončil nakonec plichtou 1:1. Angličané vytěžili z minima maximum, po skvělém centru Gerrarda se hlavou trefil Lescott. Vyrovnání zařídil ještě do poločasu přesnou střelou k tyči Nasri. Gól pro něj byl hodně důležitý i pro to, že v bráně Anglie stál, v danou chvíli ovšem ležel, jeho spoluhráč z Manchesteru City Joe Hart. Druhá polovina už se víceméně dohrávala, plejerům vzalo hodně sil dusno, které s přibývajícím časem stále rostlo. Špatně se dýchalo i vsedě na židli, natož při běhání po trávníku. Navíc, dělba bodů nakonec víceméně vyhovovala oběma týmům. Ach jo, zase batoh na plece a vzhůru k domovu, v první části cesty kolem modře svítícího stadionu. Hezký pohled takhle v noci. Už jsem toho měl dneska fyzicky vážně dost a ke všemu se mi udělal krvavý puchýř na patě, přičemž náplast mám pochopitelně na pokoji, kdepak sebou. Hm, to tak bývá, v horku natékají nohy a přicházejí problémy i v botkách prověřených dlouhými lety služby. Golfisté tohle dobře znají a kupují golfovou obuv o číslo větší. Když máte brouzdat po fairwayích plus mínus pět hodin třeba právě ve velkém horku, je to nutnost, jinak buď vůbec nedojdete, nebo jen s vypětím fyzických i duševních sil. Když to tak počítám, dneska jsem naběhal nebo nachodil něco kolem dvaceti kilometrů, to není zanedbatelné číslo, když se ještě musíte připravit na přenos a také ho okomentovat. Pohyboval jsem po zaplněných ulicích trochu jako Quasimodo a každým krokem ve mně rostlo přesvědčení, že se musím zastavit v Liverpoolu a svlažit hrdlo. Přesvědčit se, že mám žízeň jako trám, bylo dílem okamžiku. Občas dokážu být vážně hodně přesvědčivý…Jenže nesvítila šťastná hvězda. Když jsem k vytouženému pramenu rozkoší dorazil, seznal jsem, že je nabito tak, že by se k pípě nevešel ani můj stín, natož tělo o třiadevadesáti kilogramech. Nebyl jsem sám, kdo smutně olízl rty a přemýšlel o světském nevděku, takových existencí stály před dveřmi zástupy. Jedna z nich, už docela slušně upravený třicátník v bílém dresu s červeným svatojiřským křížem uviděl moji akreditaci houpající se na krku a projevil touhu se bratřit. „where are you from ?“ , otázal se poté, co se mu podařilo zaostřit pohled.“áááááá, czech republic, i know, i know, i know ….“ spustil kolovrátek poté, co jsem ve vší slušnosti odpověděl…“Pííítr Ček….i know, he is good, i know, i know…,“ pravil ostrovan a poněkud se zasmušil. Abych ho probral z letargie, vrátil jsem mu dotaz – odkud že je on. „You know (jaká to změna), from Manchester“, odtušil chlápek. V takové chvíli nemůže následovat jiná otázka, než jestli fandí Jednotě Manchester (United), nebo Spoluobčanům (Obyvatelům) Manchester, tedy City. „ I hate him ! I hate him!!! I HATE HIM!!!!!!!!! This fucking bastard Nasri…I HATE HIIIIM!!!!! A bylo jasno. Tím spíše, že začal hulákat nějaký popěvek na oslavu Rooneyho. Trapně přiznávám, že vůbec netuším, jaká byla slova. Tedy kromě protáhlého Růůůůůůnýýýýýýý!!! Nešlo úplně o umělecký přednes, přednost dostala hlasitost. Příležitostný umělec se tak zabral do svého příspěvku světovému kulturnímu dědictví, že na mou maličkost úplně zapomněl a do noci tryskaly z jeho hrdla další a další sloky. Tak jsem zase šel, žízeň mě už podpírala. Naštěstí mi architekt a nějaký místní podnikatel postavili do cesty obchůdek s potravinami. Majitel musí být docela fanda piva. Napočítal jsem 23 značek v chladících boxech. Včetně takových rarit pro domácí zákazníky, jako je černý kozel, nebo pivo žatecké. Z domácích byl k mání menší výběr, tak to spravila zase Baltika. Nečekal jsem na nic a otevřel plechovku hned za dveřmi, nehledě na doporučení nepopíjet na veřejnosti. Dneska by vedle mne mohl stát ukrajinský policejní prezident a bylo by mi to fuk. Do hotelu jsem dokulhal tak tak, abych viděl mač mezi Ukrajinou a Švédskem. Především domácí měli být víceméně do počtu. Evropa se usmívala, když měla hodnotit, jestli může svému týmu pomoci Andrej Ševčenko. Už je starý, jeho čas už je pryč, to byly nejčastější komentáře. Co tak mohli říkat jejich autoři poté, když právě Ševčenko dvěma góly hlavou rozhodl o výhře ukrajinského mužstva ? Jo, nenaběhá toho moc, od toho jsou už na hřišti jiní, ale dvakrát ukázal nebetyčnou zkušenost a byl přesně tam, kde být měl. Jednou předskočil velezkušeného Mellberga, podruhé po rohovém kopu Ibrahimoviče. Toho Ibrahimoviče, který přivedl svůj tým do vedení a ještě předtím nastřelil tyč. Zápas to byl daleko lepší, než odpolední francouzsko-anglická selanka. Šance, napětí, skvělá atmosféra v Charkově, prostě pohádka. O tom, že Ukrajinci dali gól, věděli takřka okamžitě i všichni obyvatelé Doněcku. Po každé ze Ševčenkových tref se vzduch naplnil silnými explozemi a střelným prachem, protože po nebi kreslil obrazce (mně) neznámý ohňostrůjce. A ještě pořádně přitlačil po konci utkání. Dlužno poznamenat, že v něm měli Ukrajinci pořádnou porci štěstí. Velikánské šance neproměnili Elmander a Mellberg, ale nehraje se na kdyby, takže tři body jsou za ukrajinským týmem. Dokázal otočit svůj první zápas na mistrovství Evropy a vypustil zátku neskutečné euforie mezi zdejšími fanoušky. Viděl jsem pozápasový rozhovor Ševčenka. Tenhle chlápek už má něco za sebou – jenom když řeknete Chelsea (i když tam to nebyla žádná velká sláva) nebo AC Milán – to už byl jiný příběh. Sto dvacet sedm gólů ve dvoustech dvaceti šesti zápasech, tomu říkám produktivita. Přesto s ním emoce cloumaly jako s osikou ve větrné bouři. Pořád dokola chválil spoluhráče, diváky, svojí roli bagatelizoval, div se nerozplakal.. Lídr jak má být. Na Ukrajině, nejspíš v Kyjevě, mu už mohou začít budovat pomník. Nevšední byl způsob komentáře ukrajinského kolegy. Když jsem zavřel oči, mohl jsem snadno nabýt dojmu, že mám puštěný zápas brazilské reprezentace, komentovaný rodákem z Copacabany. Ten chlapec se propadal do extáze už při dobré přihrávce Ukrajinců na půlící čáře a blížili – li náhodou ti jeho do šance, propadal se do nirvány, což světu naznačoval kulometným projevem. Když se Ševčenko dvakrát trefil, dostal jsem o něj strach. Takhle dlouhý orgasmus může být rozhodně zdraví nebezpečný. Tím spíše dvakrát po sobě v tak krátké době. Radostné a nesmírně hlasité steny, skřeky i citoslovce musely být slyšet až někde ve Vladivostoku. Kdyby šel kolem psychiatr, musel by ho dát okamžitě zkrotit do svěrací kazajky a odvézt do klidného ústraní léčebny, nechtěl – li by porušit Hippokratovu přísahu. Zápas komentátorský stachanovec hlasově nakonec doklopýtal, ale myslím, že pár dnů se bude dorozumívat toliko znakovou řečí.   [caption id="attachment_15204" align="aligncenter" width="300" caption="Francouzští kolegové v akci."][/caption] Zato vybavení studia, které obalovalo domácí mač, to se povedlo. Popravdě, nejde o barvu dekorace, velké obrazovky, diváky přímo ve studiu. Mám na mysli paní redaktorku, která moderovala napůl se svým prošedivělým a vcelku nezajímavým kolegou. O fotbale toho moc nevěděla, to se dalo poznat i bez detailní znalosti ukrajinštiny. Ovšem fyzické předpoklady bych řadil do třídy 1A. Slovanský typ, perfektně vyvinutý na všech důležitých místech v šatech, které toho zas tak moc neschovávaly. No, skoro nic. A jelikož se vnadná blondýna hned v úvodu svého vystoupení na dálku se slzami v očích poklonila trenéru Blochinovi při frekvenci zhruba desetkrát za dvě minuty, přičemž mířila přesně na kameru, získal obraz okamžitě na plastičnosti, dramatičnosti a estetické kvalitě. Najednou se i zdálo, že nemoderní televizní přijímač v pokoji nabízí obrázek ve 3D. Hned se mi přístup ukrajinských tvůrců jevil daleko zajímavější, než ještě třeba ráno. Marná sláva, kolegové Kozohorský a Vlášek se mohou při moderování klidně přetrhnout, ale takový zážitek mi těžko připraví. Sorry, pardi. Jen by mne zajímalo, jakou novinářskou kvalifikaci ona mladá dáma má. Jestli je to ale pro místní vůbec důležité. Dnešní noc bude pro Ukrajince dlouhá. Na rozdíl ode mne, který vstává v pět. Tady se slaví, tancuje, pije, většinou venku, protože je pořád kolem pětadvaceti stupňů celsiových. Možná, že za devět měsíců také výrazně stoupne počet mrňavých Ukrajinců. Ale proč ne. Každá radost dobrá. Hlavně, že se zítra půjde do práce dobře, i když nohy a žaludek nebudou sloužit úplně podle představ. Na zápasy Ukrajiny mají obyvatelé pořadatelských měst pracovní volno. Ovšem budou si ho muset napracovat. Ale den po zápase, to už se zase musí zařezávat. Pracovní produktivitu bych ale raději neměřil. [caption id="attachment_15195" align="aligncenter" width="300" caption="3 maskoti turnaje zdraví čtenáře Sportwincz!"][/caption] Zdraví Vás Míra Bosák :-)