První úryvky z připravovaného deníku Míry Bosáka z ME! Cyklistu viděti, bouli míti.

Z Varšavy se k nám dostaly první krůčky právě se rodícího Deníku Jaromíra Bosáka z Polska a Ukrajiny! Je tady opět skvělé počtení a Mírův typický pohled na věc. Bavte se a vychutnejte si jako první tento výborný materiál. Jestli něco nemám rád, tak jsou to pasažéři, kteří si do kabiny letadla berou oproti pravidlům tři nebo čtyři tašky. Za chvíli jsou úložné prostory plné a ostatní mají smůlu. Jenomže, dnes jsem v téhle roli obtížníka já. Nerad, ale nic jiného mi nezbývá. Taška na kolečkách, batoh, komentátorská skříňka, tohle všechno musím táhnout sebou a nemůžu poslat v nákladním prostoru. Respektive můžu, do Varšavy to není problém, ale čekají mě v nejbližších dnech přesuny, kdy budu mít na přestup na ukrajinských letištích všehovšudy padesát minut. Copak o to, člověk tohle v klidu zvládne, ale zavazadla asi ne. A vzhledem k tomu, že budu pořád v pohybu, už by mě bagáž nikde nenašla. Tak holt většina ošacení skončila ve velké tašce v autě kolegy Kozohorského a počká na mě ve Vratislavi, kam se chystám na utkání ČR – Polsko.Zatím musím vystačit se skromnějším kontingentem, jakkoliv jsem ověšený jako vánoční stromek. Ještěže let do Varšavy nebyl ani z poloviny vyprodán, místa bylo dost pro zavazadla i těla a tím pádem se dalo i natáhnout a hodinku se prospat. Bylo to potřeba, neboť jsem byl značně vyčerpán ranním zápasem. Poměřoval jsem své síly s těžkým soupeřem - iphonem. Byl mi svěřen mateřskou organizací, abych jeho prostřednictvím tweetoval a zaslal i nějakou tu fotografii. Vzhledem k tomu, že jsem ještě před pár měsíci vůbec netušil, co to znamená twitter nebo tweetowat, jde o odvážnou koncepci. Přece jen, jsem chlapec odkojený starým dobrým T 602. Novoty valící se na mou nebohou hlavu ze světa moderní elektroniky, sociálních sítí a mobilních operátorů jeví se mi v absolutní většině jako nepochopitelné čáry máry psané nepřeložitelným jazykem. Poslední zkušenost jsem udělal se svým osobním notebookem. Takhle v březnu si postavil hlavu, vlastně hlavy a přestal se mnou komunikovat. Zřejmě jsem ho něčím urazil, dotkl se jeho citlivé křemíkové duše a v tu ránu jsem pro něj přestal existovat. Nebo to byla demonstrativní sebevražda. Prostě už nešel nastartovat, ani když jsem ho zaklínal na sto způsobů. I vydal jsem se na místo poslední naděje, k odborníkům, kteří měli přivést neposlušnou krabici k životu. Ti si inkriminovaný předmět se zájmem prohlédli, bez anestézie otevřeli a jali se diskutovat, cože se to přihodilo. Z jejich rozhovoru jsem rozuměl víceméně jenom spojkám, ale přesto jsem vydedukoval, že se během pár minut změnili z lékařů v patology. Ostatně, na potvrzení smutné teorie jsem nemusel čekat dlouho. „Jo, milej pane, s tímhle už nikdo nic neudělá, vy tam nemáte klasický harddisk, jenom takové čipy a ty šly do háje…“ Zamáčkl jsem slzu, tiše se vysmrkal, minutu ticha za parťáka dodržel a poté se pohnutým hlasem otázal obřadníků, zda-li by mi mohli přetáhnout z nebožtíka uložená data na jiný nosič. Chvilku na mě zírali jako na dvouhlavé tele, poté se jim blýskala v očích účast a pochopení, že v momentě takové ztráty nemohu mít všech pět pohromadě. Po opakovaném dotazu se odhodlali promluvit a uvrhnout mne ještě hlouběji do propasti beznaděje. „No to nemůžeme. Právě proto, že tam nebyl ten harddisk, na záchranu uložených materiálů zapomeňte.Jsou navždy fuč, sorry…“ Rána palicí mezi oči by tak nepřekvapila. Představte si, že naráz zmizí celé číslo časopisu, které jste připravoval tři neděle a zítra ráno ho máte odevzdat. Zálohovat ho mě pochopitelně nenapadlo ani v nejmenším. Cítil jsem, jak mi rudá vlna vzteku začíná zaplavovat tělní dutiny. Hezky pomalu od špiček nohou až k uším. Chuť pořádně zařvat a mrštit něčím někam byla silnější a silnější. Odborníci na druhé straně přepážky zjevně tušili, co se ve mně odehrává a pro jistotu couvli o nějaký ten metr dozadu a očima pátrali po přijatelném úkrytu. Těsně před výbuchem jsem si vzpomněl na metody indických jogínů a začal dýchat hodně zhluboka. Pomohlo to. Pravda za cenu toho, že jsem do plic dostal prakticky všechen vzduch z místnosti. Umožnil mi poměrně klidně se rozloučit a opustit horkou půdu. Až venku jsem si uvědomil, že to všechno mohlo skončit daleko hůř. Mohl jsem si jen blahořečit, že fotbalový archív mám psaný rukou a golfový uložený v počítači služebním. V opačném případě bych asi hledal provaz a nějaký dobře narostlý strom. A teď tweetuj, brachu. Na schůzku, kde jsem měl být proškolenými lidmi poučen a vyzbrojen, jsem odcházel s pocity smíšenými. Tím myslím směs skepse a nedůvěry. Výsledek ovšem předčil všechna očekávání. Naučil jsem se spoustu nových slov, zjistil, že by si s tím poradila i cvičená opice a pln radosti odebral jsem se k domovu. Tu opici bych byl potřeboval už na pražském letišti. Chtěl jsem milým followerům (vidíte, že nekecám), ozvláštnit den sto čtyřiceti znaky na téma odlet na EURO, jenže už připojení k wifi se ukázalo být rébusem velmi zapeklitým. Hrál jsem si s přístrojem dost dlouho na to, aby krevní tlak vystoupal daleko nad normální dopolední hodnoty. Ale nakonec jsem slavně zvítězil a poněkud si poopravil sebevědomí ve věci moderních technologií. [caption id="attachment_14740" align="aligncenter" width="300" caption="Aréna je to pěkná, což o to."][/caption] Na varšavském letišti to nadcházejícím šampionátem nijak extra nežilo. Jeden stánek s informacemi, plakáty a transparenty, ale žádný velký rumrajch. To najít taxikáře, který by neměl v oknech polské vlaječky nebo někde uvnitř auta nějakou fotku či jiný artefakt upomínající na událost desetiletí, to je takřka neřešitelný úkol. Jakmile muži za volantem seznají, že jsem Čech, zajásají, že mohou používat mateřštinu a chtějí mluvit výhradně o fotbale. Můj první drožkář byl pamětník, na zpětném zrcátku se mu houpal obrázek z tvářemi legend – Deyna, Szarmach, Gordoň, Boniek, Lato – a nutně potřeboval vyjevit svůj názor na šance polského týmu. Když došel k tomu, že čtvrtfinále nesmí být konečnou stanicí, pořádně zaklel. Najednou mu totiž prolétl před nárazníkem silně spěchající cyklista. Díky rychlé reakci zastavil vůz prakticky na místě, takže jsem mu nepřipravenou hlavou poněkud poškodil tvar opěrky hlavy. Prima uvítání. Chvatu muže na velocipedu jsem se přestal divit takřka okamžitě, protože v těsném závěsu za ním se řítilo policejní auto s rozsvíceným majákem. Zřejmě ne proto, že by cyklista překročil povolenou rychlost. Dost pravděpodobně osedlal stroj, který mu neříkal pane, anebo měl k úprku sto a jeden další důvod. Výsledek téhle časovky jsem se nedozvěděl, ale mám pocit, že favorita nebylo těžké uhádnout. Zbytek cesty do hotelu Ibis na adrese Solidarnosci Avenue proběhl bez zádrhelů. Nejlepší na skromně zařízeném pokoji byla postel s tvrdou matrací. Není nic horšího, než spát na proleželém a hodně měkkém lůžku, to vám druhý den záda posílají od rána do večera jednu výčitku za druhou. Kdepak ležet odpoledne, co vás nemá, ještě jsem musel odskočit do výstavního centra na kraji Varšavy, neboť do těchto prostor je umístěno zdejší IBC, tedy televizní centrum a zároveň akreditační kancelář. Po pár minutách je hotovo, ještě si skočit do místní restaurace na oběd – lidovka, smažená ryba s kaší za patnáct zlotých, to je kulantní cena. Jelikož my studio ve Varšavě nemáme, logicky je totiž umístěno ve Vratislavi, není proč se zdržovat. Polská televize dělá všechno proto, aby místním divákům neuteklo vůbec nic. Hlavní slovo má prozatím kanál tvn24, jakási obdoba naší čtyřiadvacítky. Jde sice o zpravodajský program, ale minimálně padesát minut z hodiny je věnováno mistrovství Evropy. Reportéři se pohybují všude tam, kde se něco děje. Tak se na obrazovku dostanou záběry, kterak jsou Španělé vítáni v tréninkovém táboře chlebem a solí, jak si Holanďané a Italové udělali výlet do Osvětimi a také rozhovor s portugalskými fanoušky, kteří ujeli na kole přes 3500 kilometrů, aby mohli sledovat zápasy Ronalda a spol. na vlastní oči. Nebo, že dnes večer bude konečně otevřen poslední úsek dálnice A2, která by měla výrazně ulehčit dopravu do pořadatelských měst. K pláči musela dojmout pokladníky českých ligových klubů informace, že odpolední trénink „Oranjes“ navštívilo 25 000 diváků. Takový počet dají někde dohromady tak za půl sezóny. Před desátou hodinou přišel čas publicistiky, troufám si přeložit, že pořad se jmenuje Černé na bílém. Rozebíral se problém otevřený nedávno vysílaným dokumentem Stadion nenávisti na stanici BBC. V něm šlo o situaci mezi polskými rowdies – násilí, rasismus, nacismus, prodej drog….Nutno podotknout, že polští kolegové si nehráli na ublížené ani nezaujali pozici mrtvého brouka. To, že s agresivními „kibicami“ (fanoušky) jsou velké potíže, to není žádné tajemství. Společně s těmi ruskými patří k nejobávanějším v Evropě. A los navíc svedl obě tyto reprezentace do jedné skupiny. Důvod k přemýšlení to jistě je. Policie i zvláštní jednotky budou mít pohotovost, protože zkušenosti s těmito těžko zvadatelnými hordami blbů oblečenými do klubových barev jsou velmi negativní. Ne náhodou mají místní bezpečnostní složky k dispozici takovou milou drobnůstku jménem LRAD. Celým jménem Long Range Acoustic Device. Po seznámení s ním bych moc netoužil. Je to vlastně akustické dělo. Dokáže vyprodukovat hluk na hranici 150 decibelů, což by mělo spolehlivě ochromit každého potížistu, jelikož jde prý o docela bolestivý způsob vymáhání způsobného chování. Snad jen člověk celý život poslouchající s uchem na bednách naplno puštěný trash metal by mohl odolat. Ale kolik takových je ? Po odvysílání zmíněného dokumentu v Anglii se nechali slyšet bývalí (Sol Campbell) i současní reprezentanti (Theo Walcott. Oxlaide – Chamberlain), že buď na EURO vůbec nepojedou, nebo alespoň doporučí svým rodinným příslušníkům, aby zůstali doma, protože by se prý také mohli vrátit v rakvi. Obávají se nebezpečí všeobecně, ale především rasistických útoků a výkřiků z tribun. Že by podobnými projevy polští či ruští rowdies během ligové soutěže šetřili, to se říci nedá. Jsem vážně zvědav, jak se bude v tomto punktu šampionát vyvíjet. Angličané to mají vůbec komplikované. Hrát budou na Ukrajině, ale trénovat a bydlet v Polsku, konkrétně v Krakově, takže budou k zápasům létat. Něco podobného chystali i odpovědní v českém týmu, když se objevila zpráva, že se ve vybraném hotelu objevily bakterie způsobující legionářskou nemoc. Nedivím se, že taková zpráva trenéra Bílka i manažera Šmicera vyděsila. Tak chystali záložní variantu s bydlením doma. Ale podle mého by jim UEFA nepovolila bydlet v Česku a hrát v Polsku, podle regulí musí výpravy bydlet v místě konání – tedy buď v Polsku nebo na Ukrajině. Podle posledních zpráv je s hotelem už všechno v pořádku a žádné nebezpečí nehrozí. Jedna velká starost tedy ubyla. Teď už zbývá jen vymyslet, jak by to mělo fungovat na hřišti. Zdraví vás Míra Bosák :-)